Stáří

Ehm, právě dneska mám v pronájmu 2 byty na 2 různých místech Saigonu. To je dohromady 5 ložnic. A babu do nich žádnou. Znamená to že jsem starej? Za mlada jsem totiž míval přesně opačnej problém ...

Rejže, rejže, rejže (rejže)

Sakra. V Saigonu je denně (několikrát) rýže. Rejže, rejže, rejže. Všechno to chutná stejně. Rybí omáčka. Pajšl. A šlachy (nebo co). Když se chci pořádně najíst, než jít do restaurace, přemůžu lenost a raději si naložím a osmahnu pořádnej flák masa sám. Je to luxus, protože obyčejnou hořčici na které to já rád jsem objevil teprve nedávno v "tuzexu" za cca 60 korun.

No a do toho čtu Poslední noc na klikaté řece od Johna Irvinga. Hlavní hrdina je kuchař  (původem Ital) a mezi zápletkama (ten úchyl spisovatel ho mimojiné nechává spát jen s tlustýma ženskýma, zatím byla rekord Indiánská Jane s cca 150kg, ale jsem teprve v polovině ...) ... (a taky furt něco píše do závorek) se tam pořád řeší co všechno přidává do svých jídel. Jak zadělává na pizzu. Milion různých příchutí. A omáček. A jaký všechny připravuje dezerty. A jak hostům fakt děsně chutná. Ty vole, jablečnej závin!

 -Jsem masochista.-

Vietglish aneb malé jazykové okénko

Varování: K pochopení tohoto postu je prakticky nutná základní znalost Angličtiny. (Znalost Stopařova průvodce po galaxii bude výhodou).

S lidmi pokoušejícími se domluvit jinou než vlastní řečí je vždycky sranda. Tahle malá nedorozumění mám vlastně rád. Z mnoha důvodů je mluvená Vietnamská angličtina ze začátku trošku těžká na pochopení. Nazval jsem ji pracovně Vietglish, ale posléze jsem zjistil, že je to vlastně už terminus technicus (prostě Very Vietnam). Velká odlišnost Vietnamské výslovnosti od západních jazyků, nedostatek a nebo spíš cena za kvalitního lektora a s tím související Vietnamští učitelé, kteří sami mají příšernou výslovnost je toho hlavní příčinou.

Tak například Vietnamština nemá 'L'. No nevadí, v angličtině to nahradíme třeba 'N'. [aj gou tu skun] znamená, že navštěvují školu, [aj mast tu vuk] (slovo [vuk] nejlépe pro zmatení nepřítele pronést hodně kratce) znamená, že musí do práce. [bas] je "but". [ist] sice zní německy, ale je to "it's". Chvíli to trvá než tyhle chytáky pochytáte, ale Babylónská rybička to nakonec zmákne, často se to opakuje. Občas se ale brání a ucpe mi ocasní ploutví ucho.

To jak dokáží zašmodrchat slovo "mixed" nejsem schopen latinkou věrohodně foneticky vyjádřit. S 'X' ještě bude o pár řádků níže legrace. Slibuju.


This is for you sir ...

Tak pár příběhů ze života, ne? Alespoň ty na které si vzpomenu. Začnu pomalu a nevinně. Když jsem, už to bude skoro 2 roky začal trochu více (pracovně) komunikovat s Vietnamem, managerka našeho kontraktora mi reportovala stav projektu a měla mi předvést demo produktu (vyseli jsme oba na Skype s virtuálním desktopem). Během povídání mnohokrát uvedla větu pokorným až poníženým "This is for you sir ... " a "You sir may do this ..." a znovu "This is for you sir ... " tak dále. A opakovala to stále dokola. Říkal jsem si, jak pro nás ti chlapci žlutí pěkně fachčí. Má důležitost rostla do závratných výšin. Užíval jsem si ten přednes (tedy alespoň to čemu jsem byl schopen rozumět). Otrokář a pán a jemu pochlebující poddaní. Spokojeně jsem se usmíval...
A pak mi to došlo. Doprčic, vždyť ona celou dobu mluví o uživateli !!! Zatracenej "user".

May I have you?

Co dělat když vás tohle křičí chlapík na ulici, utíká za vámi a nedá se odbít? A vy jste ještě ke všemu hetero? No ze začátku jsem tedy přidal krok ... Ale není třeba se děsit. Na 99,9% to bude jen mototaxi - chlapík nabízející svezení a nebo holku. Rád by se totiž vyjádřil ve smyslu "May I help you?"

Kiss me ...

Tak s tímhle už se dá zažít docela zábava. Stalo se mi několikrát v restauraci. Servírka přijde ke stolu a prohlásí: "Kiss me ...". Nejdřív jsem koukal nechápavě a pak ...  blik! Pochopitelně by mi ráda nabídla něco k nakousnutí a (bohužel :) tím nemyslí zrovna sebe. Zkrátka se znaží říct "Excuse me ...". Na to je dobrá funkční "obrana". Obvykle na to odpovídám "Kiss me here ..." a ukážu na tvář. (Já to říkal, s 'X' je sranda). Servírka se pokaždé téměř vyděsí, začne se hihňat, někdy uteče, ale pokaždé pochopí. Jen tu pusu jsem ještě nedostal. Asi bych se měl oholit...

Fax ?

"Bohužel" tenhle zoufale zastaralej přístroj se už v naší (software) branži nepoužívá. Na rozdíl od jiných profesí ... třeba u právníků. Takže já osobně jsem to nezažil, ale související příběh mám od jistého spolehlivého zdroje (právníci přece nikdy nelžou :-) A věřte tomu nebo ne, někteří prý pořád ještě faxují (alespoň ti ve Vietnamu jsou takový masochisti).
Jeden velevážený klient takhle jednou chtěl po paní právničce něco odfaxovat. "Fax me" pravil vypečeně. A ne jednou. Až na to, že takhle to neřekl. Zase to "X". [KS] je prostě obtížně vyslovitelné. Stačí říct [K] ...

Nebo ne?

Všichni okolo se červenali až za ušima, ale nikdo nebyl nebožákovi ochoten to faux pas ani naznačit (škoda, že se to nepíše "faux pax", pak by mi to bylo jasné :).

Tak to by bylo. Další "X" máme za sebou, už podruhé - tedy vlastně "XX". No a "XXX" si necháme na později až půjdou děti spát. Dobrou noc.


V příštím jazykovém okénku si možná povíme, jaká je to sranda když se naopak evropan pokouší mluvit Vietnamsky.  A nebo možná ne, uvidíme jak moc se mi bude chtít tu ze sebe dělat blba.

Rosnička

Taxem si do telefonu nainstaloval novu aplikaci na počasí, abych měl trošku přehled jak bude a jestli můžu vyrazit do práce na motorce. Tohle to ukazuje už 14 dní ...

Mmmmmyslim, že to zase odinstaluju ... :-)

Ale jinak je to fajn, teplota spadla ze 36 na pouhých 33 (a těm nočním teplotám nevěřím už vůbec, na 27 musí klima tvrdě makat celou noc) ...

PS: Copak o to,  no tak občas zaprší, to je normálka. Ale ono taky občas pořádně zafouká (v pátek) 15 lidí se utopilo, potom co se převrátila plovoucí restaurace. Naposledy to samé v únoru. To mi připomíná tu reklamu na jazykovku:

 

Jsem cynik? Ach, kam až jsme se to od rosničky dostali?

Cool! To slovo má pro paragliding ve Vietnamu fakt dvojí význam

Jak mě to jen mohlo napadnout?

Po zkušenostech s bodem 24 (hm, to spojení už začíná nabývat světový význam, něco jako Hlava 22 :-) jsem usoudil, že bezpečnější než jízda na motorce po Saigonu bude paragliding. No i kdyby ne, stejně to už nemůžu vydržet ...

Duna v Phan Thiet

Ve Vietnamu mají soudruzi krom některých nepochopitelných nařízení pro nás příživníky i jedno úžasné pravidlo. Padne-li státní svátek na víkend, nahradí se hned po něm následující pracovní den nepracovním. Začátek května to takhle vyšlo na pondělí a kupodivu i úterý a tak vznikly krásné 4 dny volna. Všechny holky v Saigonu mě přemlouvaly, abych s nima zůstal na ty prázdniny ve městě (holkám v ostatních částech světa a zejména v Evpropě to ale neříkejte), ale já prostě ne a ne, já musel jít lítat !!! :-)

V zoufalství abstinenčních příznaků jsem pár dní předem obeslal několik paraglidingových fór s cílem najít místní borce. Bylo to dost na poslední chvíli, ale měl jsem štěstí a narazil na průkopníka paraglidingu  ve Vietnamu (on o sobě tvrdí že byl ve Vietnamu úplně první, mno dejme tomu skoro asi jo) - Phạm Duy Long řečeným Loco (což v překladu znamená něco jako blázen). Též se pokouší stavět paramotor, což je ve Vietnamu momentálně prakticky neprovozovatelná činnost - veškeré létání pro zábavu je tu v podstatě zakázáno. Co kdyby náhodou někdo něco ze vzduchu vyfotil, (a GoogleEearth je co?). Učí aviatiku pro Vietnam Airlines, v kanadě létal ultralight, se svou druhou ruskou ženou se potkal na Mount Everestu apod. Ale přestaňme tu oslavovat dobrodruhy, jímž bychom mohli závidět jejich pestrý život a hezké manželky  -- beztak si toho polovinu vymyslel (žádnej Mount Everest neexistuje, nic takového nemůžu na webu najít) a podívejme se škodolibě z blízka na pekelné utrpení které mne a mého hadrového chudáčka čekalo v žáru písečných dun Mui Ne/Phan Thiet.

Na místě odjezdu, které můj taxikář poměrně dlouho nemohl najít už čekala většina z asi 15 účasntníků zájezdu - většinou Vietnamců. Jak jsem později zjistil, prakticky všichni totální začátečnící  a kdyby tu něco takového jako pilotní licence pro paragliding existovalo, řekl bych že jsou to kurzíci nebo zájemci o tandem. Vyrazili jsme najmutým autobusem v pátek večer z města a s trochou štěstí (4 dny volna, všichni chtějí z města pryč) nás zácpa jen pozdrží o několik hodin, ale zastavit nás v našem odhodlání nemůže. Což se však nedá říct o chudácích co vyrazili asi hodinu po nás, prý to zastavilo na několik hodin i motorky. Immodium na silnici.

Do Phan Thiet je to asi 200km, což se nám podařilo zdolat za cca 8 hodin cesty. Asi ve 4:30 ráno mám postavený stan a asi v 5:30 mě nějakej magor (americkej Vietnamec) budí, že už bychom mohli vyrážet na dunu. Poslal jsem ho "d*prd*le", tyhle americký týpky co si o sobě myslej, že je budou všichni poslouchat nemám rád. A nevyspanej koušu!!! Po hodině znova. Nechápu proč, nakonec začlo stejně foukat až po desáté a nikdo to dřív ani nečekal. (Nechápu že nechápu, na to že nechápu už jsem si přece musel zvyknout, ve Vietnamu je přece všechno vždycky jinak, než vám řeknou nebo než byste snad logicky usuzovali).

Všude jen písek

Prostě pohoda

V oblasti se z písku těží titanium. “Budeš ho mít na botách". Hmmm, "... a taky na svým křídle”, prohlásí Loco. Huh. Nejenom na něm, ale i v něm. Písek a Titanium. Taky v botách. A taky na prdeli. Směs potu písku na zadku při hodinové svahovačce s termickými bublinami. To je taková zajímavá směs pocitů.

Nikdy, nikdy bych si nemyslel, že budu odtokovku svýho Macika dobrovolně zasypávat do písku. Je to totiž to nejmenší zlo, jinak se vám v tom větru při startu nasype ten humus do uší a to nejen těch vašich ale hlavně do těch velkých. Kdo se kdy snažil vyklepávat sníh z padáku na sněhu ví o čem mluvím. Vyklepávat písek na písku ... sakra to bolí to po sobě i jen číst.

(Photo by voiconlove)

První dva dny celkem ušly. A to i přesto, že jsem se tak trápil s pískem, moc toho nenalétal, při úprku z moře požehán výměšky medůz si ukopl prst na noze, takže krev z pod nehtu nešla asi 30 minut zastavit. Ostatní rány z bodu 24 mi při večerním koupání žralo moře, nemluvě o tom, co to dělalo celý den v pařeništi v pohorkách. Cože pohorkách? Jo, základem je pořádně se obléct. Tj. dlouhé rukávy, zahalit úplně všechno. Na nos namazat minimálně Daylong 50+. Pohorky a nejlépe návleky jak v zimě. A rukavice. Ruce jsem si spálil, protože rukavice jsem měl jen za letu a 25 Daylong na ně nestačila (Daylong je jinak fakt nejlepší sun block co znám, stačí namazat jednou, funguje celý den i když se koupete v moři). Loco říká: "I don't need sun block" a po chvilce mé závisti dodává "sun block needs me". Asi to chytil od Chucka Norrise.

Vy jste se v tom zase vrtal, žejo pane doktore ...

Malá motoristická vsuvka. Řidič autobusu pobavil. Říkali jsme si, že náš řidič je skutečně dobrej. Za celou cestu totiž nezatroubil (a troubit se musí, jinak se nikdo nikam nedostane). Později jsme přišli na to, že měl rozbitý klakson. První den, zatímco my se plahočili pískem se ho totiž pokoušel spravit a mimo jiné, jak jsem bohužel poznal později se snažil rozchodit i rádio (Vietnamský pop je skutečně jen pro otrlé jedince bez hudebního sluchu i vkusu). Odpoledne, když jsme znaveni zasedli k odjezdu, nebyl 2 hodiny schopen nahodit motor, takže vybil baterku a tlačte autobus (tzv. parapushing) na písku! Bože my tady v poušti umřeme. Už jsme začali přemýšlet koho sníme jako prvního, načež řidiči dvou hodinách došlo, že se předtím hrabal v klaksonu, rozmontoval přístrovku a během pár minut motor naskočil.
Tu památnou větu z Vesničko má středisková jsem v tu chvíli nemohl dostat z hlavy.

Ale že je tu teplíčko

Tohle je ta lepší varianta

Co jsem to chtěl s těm prvními dvěma dny? Aha, už vím - pod dunu se totiž dalo dojet naším autobusem, otevřít všechny okna a tam zůstat ve stínu kabiny profukované pouštním větrem v době nejhoršího žáru. Tenkrát mi sice připadalo, že je tam zničující vedro, ovšem třetí den jsem byl nucen přehodnotit situaci. To ráno nás čekalo nemilé překvapení. Majitel příjezdové cesty je rus a nevidí padáčkáře na své cestě v poušti rád. Autobus musel zůstat za branou, s tím že se tam třeba později dostane za drobný bakšiš až majitel vypadne. A tak právě třetí den začalo to pravé peklo. Do té doby jsem si totiž myslel, že nejhorší část dobrodružství bude vyšlapat tu hromadu písku s 23 kily na zádech v tom nelidském žáru, ale ukázalo se, že to je pouhopouhý očistec. Daleko horší bylo zůstat sedět níž pod nízkopoloženou plachtou (keře jsou nízké a měli jsme jen jednu tyčku a stejně s tam všichni nevešli)-: Improvizovaný stín tu stojí za starou ošlapanou bačkoru, protože písek zespodu pálí naakumulovaně, zatímco platchta hned nad hlavou mění celé viditelné spektrum slunečních paprsků na neviditelné zabijácké infračervené. Však znáte princip foliovníku ne? Zkrátka vedro jaxviňa a ještě k tomu sem ani pořádně nefouká. Další důvod nemít rád ten roztahovačný národ, kromě toho, že nás tolik let okupovali. Jeden člověk umí řádně znepříjemnit život mnoha dalším.

Borec na konec

Alespoň trochu stínu

Ještě se tu (někdy i) pohybuje druhá skupina. Původně Locovi žáci. Nicméně Loco je nemá moc rád. Údajně ani ne proto, že je to konkurence a potom co jim ukázal jak do vzduchu ho poslali někam, ale  berou to víc komerčně nabírají kde koho a každý kravině co udělaj se smějou, taktže o zlámané údy u nich není nouze. Navíc rozhodně nemají dost zkušeností na to aby posílali někoho jiného do vzduchu.

Naštěstí se ve vzduchu moc dlouho neudrží ... což kvituji s povděkem neb co se týká pravidel vyhýbání, tak to funguje přesně ve stylu veškeré ostatní dopravy ve Vietnamu, číli uhni teď letím já.  Mimochodem, o pravidlech silničního provozu se ještě chystám něco napsat a patřil by sem na to odkaz. Ten vám sem dát ale ještě nemůžu, protože bych tím porušil kauzalitu příčiny a následku, následkem čehož bych způsobil implozi vesmíru a to bych nerad. Ještě  by měl pravdu ten páter z Ameriky co předpovídá konec světa na tuto sobotu a zmagořil tolik lidí že prodali baráky a utratili celoživotní úspory za blbosti.

Ale zpět k tématu. Já, který v zemi svého původu hraju při lítání druhé housle, platím za poseru a před startem pojídám prášky proti strachu (ano modří už vědí :-), jsem tu teď za zkušeného borce, frajera a za toho komu se závidí ! :-)

Jen si šlapejte, živýho mě dolů nedostanete (Photo by Loco)

Tak taková je tu milí sportovní přátelé úroveň. No aspoň tedy zatím tady na duně. To ale není frajeřina. Prostě musím nahoře vydržet co nejdéle, to jediná možnost jak schladit vario alespoň na 37 stupňů. Kolik bylo na zemi to ani nechci hádat, jen vím že mě pálily chodidla v pohorkách a ruku jsem na písku neudržel. A vyškrábat se zase nahoru mě pokaždé stojí litr a půl vody a kilo sádla, které jsem si tak pracně celou zimu na Vietnam střádal. A ve vzduchu je tak krásně. A ten výhled na poušť a moře je úžasný.

Domlouvám si vysílačkou, že přistávat budu za branou u autobusu, abych nemusel běhat. Jdu na přistání a během rozpočtu v podstatě těsně před závěrečnou fází hlásí Loco do rádia: "Nepřistávej blízko autobusu, je tam policie, opakuji nepřistávej ... !!!". Ku*wa ... a poslal jsem to v poslední vteřině o kus dál za jednu z písečných vln, ale trochu adrenalinu se při tom tedy navařilo. Uff.

Svátek práce

Proč policie? Jak jsem už naznačil v sobotu byl Labour day -- 1. Máje -- svátek práce a ten je pro komunisty, jestli jste už zapomněli na alegorické vozy, posvátný. Nikdo nesmí nic dělat, když nic, tak NIC, takže se nesmí ani létat ani poskakovat s padákem po duně a to ani pro zábavu či pouštní utrpení. Prostě jinak též Lazy day, jak mi vysvětlili ti mírně pravicově smíšlející. Nechtěli nás pustit pryč, dokud nezaplatíme pokutu. Tihle místňáci na to sice neměli právo, ale hádej se třeba i českou městskou policí, když tě nechce pustit zpátky za bránu a v ruce má samopal...

Lítá mi to na tryskový pohon ... (Photo by Loco)

Proč ale nepřišli už v sobotu nebo v neděli? Nebo v pondělí? Ach, nedáváte pozor.... říkal jsem, že na prvního máje nikdo nesmí NIC dělat ...!

 

 

 

 

Zbabělý útěk

Slunce bestiálně pálí do zad

Na poslední čtvrtý den zvažuji, že zůstanu v resortu, budu se jen cachtat v moři a lízat si staré rány. Ba ne, Rusák už přece odjel, Loco říká že zase dojedeme autobusem až na místo, takže si pěkně vyčkám v autobuse na tu správnou chvíli na start. Odpočinout si můžu v práci, tam je chládek. Takže jedu zase na dunu. Omyl, nikomu nevěř. Rusák včera nepřijel a čeká se dnes ...  grrr, nikomu nevěř. V zoufalství vylezu na nahoru ale fouká málo a na udržení to není. Naskytla se příležitost dostat se odsud pryč už v poledne a tak zbaběle prchám.

Poslední postřehy

... teď už bez dalších keců:

• Oficiálně se tu na pilotní průkaz nehraje. Zkrátka je potřeba být v "klubu", neptej se mě co to je a co je legální
• Je dobré mít průkaz z armády, ten má celkem váhu. Loco slibuje, že ho zařídí, tak uvidíme.
• Lepší podmínky by PRÝ měly být v Hanoji. Celoroční sezóna, kopce na všechny směry větru a v dosahu hodiny jízdy z města (to není možný to by byla pohádka)
• Potřebuji pořádně vyklepat písek z křídla. Sice jsem to dělal každý večer, ale ne dost důsledně. S vážnou tváří mě však varovali, abych nevytahoval platchtu ve městě na trávníku, policie by mi to mohla sebrat. Mohli by se bát že jim s tím budu chtít ulítnout (a lítat se tu nesmí).

Koláč ze syrové krve z .... no věřme že to byla ... koza třeba

Stálo tohle všechno za 100 dolarů? No rozhodně ... já teď můžu exhibovat tímhle textem a ostatní si mohou klepat na čelo. Ale příští výlet na dunu určitě vynechám. A není to tím že bych chtěl šetřit. Rád bych vyrazil do 300 km vzdálenou horu Langbiang u města Da Lat, je tam podstatně chladněji, létá se tam termika, ale tam sezóna začne až příchodem zimy. Nicméně "slibují" 8m/s stoupáky a drsný start i přistání v rýži ...

Asi nejhezčí let byl tento http://www.xcontest.org/world/en/flights/detail:lighthunt/2.5.2011/10:05

Za fotky se omlouvám, jsou jen z mobilu, svou camera family bych tam neutáh. Tady je celé album. Tady fotky od kolegů Loco, Linh, Linh.

A nějaké moudro na závěr? Ani ne, jsem rád že jsem přežil úžeh i úpal ...

Cool! To slovo má ve Vietnamu na duně opravdu oba své významy.

Cathay Pacific: příběh zavazadla

Mohl bych sem napsat banální příhodu, jak mi Cathay Pacific vloni ztratili a znovuvynalezli zavazadlo. Jak jsem chodil po Saigonu ve spocených trenkách z letadla, než jsem si stihl koupit nové. Ale na tom by, snad až na pár úchylů, kteří sem stejně nechodí (že ne?) nebylo nic zajímavého. Tahle story rozhodně není o trenkách, i když jsem při ní taky jedny propotil.

Začátkem dubna jsem odlétal do Saigonu a protože to je minimálně na rok, potřeboval jsem sebou vzít o něco více věcí než si sebou člověk běžně bere na cestu na dovolenou. Kromě kytary a asi 20-ti kilogramového kabinového zavazadla :-) narvaného mou "camera family" a jinými hmotnými krámy  (které se ale naštěstí neváží) to vyšlo na jedno cca 23kg zavazadlo navíc.

Na webu se dozvíte, že baj voko, za kilogram nadváhy si aerolinky běžně účtují asi 1% až 1.5% ceny jednosměrné letenky. OK, průměrný cestující váží i s bagáží asi 100kg, to by mi celkem dávalo smysl, Vietnamce také vídám na letišti s hromadou kufrů, (řešit to kvůli pár korunám komplikovaně s českou poštou, vietnamskou poštou, úřady, adresy, celníci, ... to si nechám ujít) tak to bude OK a moc víc jsem to neřešil.

Dorazil jsem tedy na letiště s tou hromadou bagáže, raději s předstihem, co kdyby něco. Na check-inu mě ale spadla čelist až na zem. Původně jsem chtěl uspořádat anketu, na snadno uhodnutelné téma, a sice kolik byste řekli, že si v mém případadě za těch 23 kg navíc řekli?Ten, kdo by byl nejblíže, by ode mě dostal .... diplom třeba :-)
Nicméně vzhledem k tomu, že tenhle web stejně nikdo nečte a já bych musel udělit diplom sám sobě jsem se rozhodl tu krutou pravdu zaznamenat pro budoucí generace badatelů zaniklých blogů hned teď a bez otálení.

Cena mé jednosměrné letenky od Cathay Pacific byla cca 1000 USD (~ 17 000 Kč).Za 1 zavazadlo velikosti velkého batohu a hmotnosti cca 23 kg si na check-inu řekli přes 40.000 Kč (~ 2 400 USD) !!!

V tu chvíli jsem najednou pochopil, proč jsem už 3 dny před odletem tak nervózní, nemůžu jíst a zažívám tak divné (jakoby asi menstruační? :) pocity.

Tak abychom si to shrnuli. Jeden batoh navíc, vážící třetinu/čtvrtinu člověka, povaluje se klidně v neklimatizovaném nákladním prostoru, který nekydá jídlo do uličky, neopíjí se a nezvrací na toaletě a jinak (a ani jinak! :) neobtěžuje letušky stojí dva a půlkrát tolik co chuligán z druhé ekonomické třídy? !!!

To jsem si rovnou mohl objednat 2 letenky. Vyšlo by mě to levněji a na 2 sedadlech bych se pohodlněji vyspal. S Cathay už jsem párkrát letěl a až dosud mi přišly jako docela fajn a personál letadla se k pasažérům chová opravdu mile, nicméně výše zmíněný výpočet mě opravdu šokoval.

"Autor je blbec, dělá machra jak cestuje a neumí si ani předem zjisti ceník" můžete klidně namítnout a zavřít browser. Jistě, máte pravdu na jednu stranu pravdu. Já jsem s drobnými výkyvy v ceně počítal, ale tahle kalkulace mi přesto vyrazila dech, kdo by to čekal? Zjevně překvapena byla i slečna u counteru, protože tak velkou částku ani ona ještě u zavazadla neviděla, ale kontrolovala to se svým nadřízeným a zkrátka co systém spočítá, přes to ani letadlo po ranveji neodroluje ...

Nevím jestli dokáži úplně správně popsat své pocity v tu chvíli. Já to nějak potřebuji poslat a letadlo odlétá asi za hodinu .... Tak co s tím?

Slečna na přepážce byla vstřícná a nevím jak ji ještě jednou víc než anonymně a telepaticky poděkovat. Nejenom, že mé první zavazadlo, též nadměrné, nechala projet na pásu (bacha na to, Cathay má místo jinak běžných 23kg limit pouze 20kg),  mě pustila do kabiny s kytarou a ultra velkým kabinovým zavazadlem.
Určitě to neudělala kvůli mému osobnímu šarmu, haha, ale zželelo se jí chudáka ... :-)
Navíc sehnala číslo na cargo společnost. Ukázalo se, že to cargo není, ale dali mi zase jiné číslo a z tohoto čísla jsem se konečně dopracoval na další číslo, kde byli schopni a ochotni můj balík odbavit. Znamenalo to ale všechno nechat na letišti (ještě že mě doprovázela Eva, ta musela počkat na místě a ohlídat zbytek věcí -- na to abych je cpal do úschovny prostě nebyl čas) a podniknout maratónský běh přes půl letiště do jiné budovy. Tam jsem ještě přeházel nějaké věci, které jsem potřeboval hned po příletu a během pár minut se vyřídily všechny formality a platba. Cca za 5 000 Kč, pošleme to s China Airlines, přílet asi za 3 dny ... to už je rozdíl ...
Běžel jsem zpátky a propotil triko ještě jednou. Nevím kde na ti filmaři z Hollywoodu chodí, ale nějaké dojemné scény loučení jsem v realitě všedního dne úplné sci-fi. Děkuji Cathay Pacific za to dobrodružství, krásně jsem si zaběhal.

To jsem ještě netušil, co mě čeká "na druhé" straně a jak to budu dolovat od celníků ve Vietnamu (což je trochu nudný námět na poměrně dlouhý článek, který ale nejspíš nikdy nevznikne, protože nechci přijít o posledního čtenáře, který to z povinnosti čte), ale v tuhle chvíli jsem byl šťastný jak to dopadlo (propocené trenky sedí na svém místě v letadle!) a soustředil se už jen na myšlenku, jestli mi kytaru vyloučí z přepravy na přestupu v Londýně nebo až v Hong Kongu ... :-O

Cesta zpátky? Tssss, ta je až za rok ....

V lednici mi straší. Je tu nějakej fyzik?

Fyzik pevných látek? Solid state physicist wanted!
To by mě zajímalo, jak mi může v mražáku vzniknout sám od sebe takovýto stalagmit z ledu.

Odkud se bere?

Během minuty focení to už nějak víc roztálo ...

Více fotek zde.

Není to tím, že by zvrchu kapala voda, se zásobníkem na led jsem několikrát pohnul. A neříkejte mi, že je to tím že ve Vietnamu je komunismus a v komunismu že je všechno možný ...