Svíčková — Životní milník

Jídlo patří mezi základní lidské potřeby. V mém žebříčku patří hned za sex, dýchání se umístilo na třetím místě (umím totiž na chvíli zadržet dech a podplavat cca 33m bazén pod vodou).

Ale teď vážně. V mém životě nastal naprosto zásadní milník. Následující text patrně dostatečně docení pouze Čech žijící 2 roky v zahraničí s exotickým jídlem, který již po dvou týdnech pobytu zjistil, že (aniž by to kdy tušil) je smrtelně závislý na české kuchyni. Tedy já.

Nebudu dlouho chodit kolem horké... é horkých knedlíků. Po dlouhých měsících plných rýže, strádání, tajných přání, slintání nad google obrázky s českým jídlem, po ekvivalentu cca 700 Kč investovaných do jediné porce Svíčkové na smetaně v Sydney (jedna z nejlepších investic v mém životě) a po tom co jsem zmanipuloval kamarádku k prohlášení, že jakmile se objevím v Čechách bude ochotná mi kdykoliv a kamkoliv přivézt kotel svíčkové až pod nos k tomu došlo.

Ten vůl Polreich prohlásil, že svíčkovou by nejraději zrušil (asi mu klesá sledovanost a je třeba šokovat), čímž mě ale spravedlivě nasral TAK, že nádoba slin přetekla a tu královnu všech jídel jsem se poprvé v životě pokusil uvařit. A to ve Vietnamu a i přes to, že tu prakticky neseženete kořen celeru, který je pro svíčkovou v podstatě zásadní. Pokus to byl poměrně odvážný, neb jsem nikdy nikoho svíčkovou vařit neviděl, na pořady o vaření nekoukám a vůbec navíc zkuste hledat celer na trhu s vietnamskou zeleninou, když netušíte jak vypadá, jak se to řekne Vietnamsky (rozhodnutí to bylo impulzivní, přípravu jsem podcenil, uznávám) a vůbec. Využil jsem tedy své výborné paměti čichové, jež mi spolu s pamětí chuťovou na rozdíl od katastrofálních kvalit ostatních druhů pamětí funguje zcela nadprůměrně, což je mimochodem docela peklo, když se nad tím zamyslíte. Stylem, který bych se nebál dnes nazvati "psa oharského" jsem se dočichal k řapíkatému celeru, jehož nať nahradil kořen a listy nahradili petržel ;-)

Houskové knedlíky jsou ve Vietnamu z vlastních zdrojů prakticky nevyrobitelné, není z čeho vyrobit kvásek, nedá se koupit polohrubá či hrubá mouka, avšak zde pomohl letecký most Praha - Saigon a knedlíková směs v prášku.


Dámy a pánové, století dvacáté první, dne 28.2.2013, několik minut po půlnoci. Čas přípravy přes 3 hodiny (laciná napodobenina trouby peče pomalu). Chuť nepopsatelná, hodnoceno pozitivně sty procenty strávníků.

Omlouvám se za odfláknuté a nenápadité fotografie, ale rozhodně jsem neměl v úmyslu to nechat vystydnout!

Panenka poctivě prošpikovaná slaninou, šlehaná smetana a brusinky nesmí chybět ...

Tady je důkaz, předchozí obrázek vážně není stažený z internetu ...

Rekord pokořil Roberta

Minule jsem tu machroval. Ale každá sláva jednou končí. Pokus je u konce. Po jednom víkendu s Vietnamci prostě k jídlu moc jiný výběr nebyl a já nebudu hladovět víc než musím, kvůli nějakému blbému rekordu u kterého ani nebyl státní notář (navíc už vůbec nevím kdy začal a kdy jsem vyhlásil) :-)
Nicméně myslím že se dá říct, že mýtus o tom, že to ve Vietnamu to bez rejže nejde je vyvrácen. Jde to ... ale bolí to. Bolí to ještě víc než tu rejži pořád jíst.Jak jsem psal do komentáře k minulému postu, problém není ani tak v rýži, ale v tom co k ní je; respektive není.
Pokud bych ovšem i za tu krátkou dobu našel příznivce co by mne chtěl v rekordu podpořit, mohu o překonání dosavadního rekordu pouvažovat. Po sponzorovi nechci tak moc. Stačí 2x týdně svíčková čí španělský ptáček s knedlíkem poslat z Prahy DHL do Saigonu. S takovou bych získal potřebnou motivaci a energii na sobě zapracovat a rekord překonat ...
To za světový rekord stojí ne?

Světový rekord ve Vietnamu

Nechci se chlubit, ale pravděpodobně držím (a nebo se tomu určitě musím blížit) světový rekord v nejdelší době nepojídání rejže ve Vietnamu... Už si ani nepamatuji, kdy jsem ji měl naposledy, ale bylo to když mi ji někdo někde vnutil. Je to asi tak 2 měsíce... A proč to dělám? Mno, protože ve Vietnamu je to vážně challenge ...
Naopak jsem pravděpodobně největší odběratel brambor v Saigonu ...

Vietnamština může i zabít

Co se týká zvířátek, tak musím zaklepat (ťuk, ťuk, ťuk na čelo), se zvířaty tu kamarádím, psa jsem tu (zatím) nejedl, tedy alespoň ne vědomě. Dost na tom že jsem okusil jiné nepoživatiny. Po zdech bytu, ale i v kanceláři a vlastně skoro všude, po stropě tu běhají malé ještěrky (gekoni) ... Jsou celkem užitečné, chytají moskyty apod. Párkrát mě ale málem zabily, když vyběhli (jsou vážně dost rychlé — ve Vietnamu je vedro) zpod talíře nebo od příborů — to bylo na infarkt. A tak jsem jim to vrátil i když vážně nerad a vůbec nevím kdy ...

Důkaz, že studium cizích jazyků (a speciálně Vietnamštiny) zabíjí ...

Rejže, rejže, rejže (rejže)

Sakra. V Saigonu je denně (několikrát) rýže. Rejže, rejže, rejže. Všechno to chutná stejně. Rybí omáčka. Pajšl. A šlachy (nebo co). Když se chci pořádně najíst, než jít do restaurace, přemůžu lenost a raději si naložím a osmahnu pořádnej flák masa sám. Je to luxus, protože obyčejnou hořčici na které to já rád jsem objevil teprve nedávno v "tuzexu" za cca 60 korun.

No a do toho čtu Poslední noc na klikaté řece od Johna Irvinga. Hlavní hrdina je kuchař  (původem Ital) a mezi zápletkama (ten úchyl spisovatel ho mimojiné nechává spát jen s tlustýma ženskýma, zatím byla rekord Indiánská Jane s cca 150kg, ale jsem teprve v polovině ...) ... (a taky furt něco píše do závorek) se tam pořád řeší co všechno přidává do svých jídel. Jak zadělává na pizzu. Milion různých příchutí. A omáček. A jaký všechny připravuje dezerty. A jak hostům fakt děsně chutná. Ty vole, jablečnej závin!

 -Jsem masochista.-