Deník III - Laos

Laos

Obsah

14. září, Vinh → Phonsavanh

Ráno je vstávání děsné. V autobuse zjišťujeme, že jsme měli obrovskou kliku. Tenhle spoj jezdí jen 2x do týdne, ve čtvrtek (to je dneska) a snad ještě v neděli. Jinak bychom se dostávali jen velmi složitě. Bus stojí asi 150.000 VND, což bude asi OK, neb to vypadá, že místní platí nějak podobně. Autobus jede přes 12 hodin. Výhled cestou na hory je nádherný, moc mě mrzí, že se nedá pořádně fotit. Vypadá to, že cestu upravují a rozšiřují, jeli jsme kolem několika rozestavěných mostů. Do Phonsavanh jsme dojeli, už skoro za tmy. První, co mě v Laosu překvapilo, bylo to, že po tom, co jsme vystoupili z autobusu na nás nenaběhli motobike, nikdo nás neotravoval a nic nám necpal. Jsem snad vzduch? Člověk si tu najednou připadal až skoro méněcenný :-)

• První dojem je takový, že Laosané jsou příjemní, a na rozdíl od Vietnamců, nejsou tak otravní. Službu vám nabídnou, když vidí, že jste bezradní či něco hledáte (i když ve větších turistických centrech jsou také dravější), ale když nechcete, stačí říct jednou ne.
• Vietnam je relativně chudá země, Laos je ještě mnohem chudší. S Vietnamem jsou velcí kamarádi a je pro ně takový vzor, kam by se chtěli dostal. Politické zřízení (komunismus) je podobné.

Laosan z autobusu nám radil hotel a zval nás, ať se stavíme. Nakonec po delším hledání bereme jiný (i když ten, co nám radil možná nebyl tak špatný, po tom co jsme viděli ostatní) (pokoj pro 3 za $5) a domlouváme zítřejší výlet na Plain of Jars (Planina džbánů). Bez průvodce to zřejmě opět nepůjde. Udělal nám docela dobrou cenu - $7 (jiná agentura chtěla $15 a ráno se ukazuje, že ostatní z naší tour prý platili $10).

15. září, Phonsavanh, Planina džbánů

Výlet na planinu džbánů asi 9:00-15:30. U každého vstupu je velká výstražná cedule (MAG) o nevybuchlé munici a doporučení, kam se smí a kde není území ještě zcela s jistotou vyčištěno (okolí mimo hlavní trasy). Navštívíme 3 planiny. Jedná se o území, kde jsou obrovské kamenné nádoby, u nichž se zatím jen spekuluje, k čemu asi mohly sloužit. Nedávno byly zařazeny mezi světové dědictví UNESCO. Všechny džbány měly dříve i svou pokličku, ale skoro žádná už na džbánu není. Místní je časem „rozkradli“ a použili např. jako mlýnské kameny. Mezi džbány se pasou krávy a bůvoly (odpověď na mou otázku, zda je to levnější způsob odminování průvodce moc nechápe jako vtip a odpovídá, že kráva na minu nikdy nešlápne na rozdíl od turisty :-) Je to legrace, jak se mezi džbány promenádují a občas se o nějaký ten džbán podrbou. Průvodce říká, že ale nemohou zůstat přes noc venku, protože by je někdo ukradl, hned zabil a maso prodal. Je hodně upovídaný a vypráví o Laosanech, o tom jak jsou chudí a většina z nich vlastně jen pěstuje rýži, a ta než vyroste tak vlastně nemá vůbec co na práci. Můj subjektivní pocit byl stejný, viděl jsem opravdu hodně Laosanů prostě jen tak sedět u své chatrče a koukat. Průvodce na planině džbánů byl původně budhistický mnich, ale přestal být mnichem, aby si mohl najít ženskou a měl se o něj ve stáří kdo starat :-)

• Laoský učitel či státní úředník má asi tak $30 za měsíc. Mzdu ale dostává jednou za 3 měsíce.

Odpoledne procházka po městě. Jídlo na ulici – 3 tyčinky s masem, prodavačka se jen usmívá asi mě zase pěkně natáhli :-) Stejně tak skupinka prodavaček pražených banánů s kokosem (mňam, 1.000 kip za kus). Cestou zpátky jsem zabočil do postranní uličky a tam zastavil u kluků co opravovali auto (samý smích, ale ani slovo anglicky) a potom u holek, co chodí do školy a prodavačky banánů. Holka měla za sebou jen pár lekcí angličtiny, takže to byla konverzace na „hluboká“ témata, nicméně se snažila, bylo to moc fajn a přečkal jsem tam prudký deštík. Opravil jsem jí pár hrubek v sešitě (jestli jim to na tabuli takhle napsal učitel, no tak to potěš koště) a napsal si pár laoských slovíček – líbila se jim moje výslovnost :-) Sice ještě pršelo, ale už se začalo stmívat a tak jsem se rozloučil.

16. září, Phonshavanh → Luang Prabang

Bus 8:30 (85.000 kip, my to máme za 95.000 kip od cestovky s dopravou na nové nádraží). Asi se na turisty domluvili a postavili nové nádraží (úplně stejně velké a prázdné jako to staré) až na konci města (té dlouhé nudle), takže se tam musí vzít tuktuk nebo doprava od cestovky, nehledě na to, že lístky se dají přímo a bez přirážky koupit také jenom tam. Autobus je poloprázdný, skupinka vysokoškoláků jede do školy, učitel, nebo kdo to je, rozdává všem pytlíky na zvracení. Cesta nádhernými horami s milióny serpentin, otáčíme se kolem hor neustále doleva a doprava. Zastavujeme a většina z nich zvrací. Jeden ze studentů mluví bídně anglicky. Na mou otázku, že asi necestují moc často říká, že jednou za rok na univerzitu. Studuje zemědělství.

Proč mě ani nepřekvapuje, že do uličky mezi sedadly narvali 2 motorky. Řídítka jedné mám celou dobu před obličejem. Do kufru nacpali v tom hrozným vedru živou drůbež. Jsem zvědavý, jestli to nakonec vytáhnou ugrilovaný nebo jen uvařený :-)

Luang Prabang, Phosi Guesthouse II, mám single room, $3 noc. Je to tu už skoro jako ve Vietnamu, naháněči se o nás perou (skoro mi to už začalo chybět). Jeden mi dal vizitku na Hotel a jede celou dobu za námi. Když jeho hotel nechceme a chceme do centra, naštve se a chce vizitku zpátky. Večeře na břehu Mekongu. Laoská masáž ($3, body, 1 hodina). Vietnamská se mi zdála lepší, tahle je víc o mačkání, občas to bolelo (až občas nechápu, kde se v těch křehkých holkách bere tolik síly), ale bylo to dobré. Petra má hezčí masérku než já, ale zas tak to nevadí, aspoň na ní líp vidím :-)

17. září, Luang Prabang

První den procházka po městě. Je to opravdu nádhera, asi nejhezčí město jaké jsem zatím v Asii viděl. Všude je to samý chrám (Wat). Kluci – budhištičtí mniši si se mnou rádi povídají, často začínají rozhovor sami, aby si procvičili angličtinu

• Stát se budhistickým mnichem je pro chudého kluka z vesnice asi jediná (nebo nejjednodušší) možnost, jak se vymanit z chudoby a dostat se ke slušnému vzdělání. Krom jiného se tam naučí anglicky, což jim otevírá cestu minimálně k lukrativnímu turistickému businessu. Jako mniši mohou skončit prakticky kdykoliv.
• Záchody v restauraci v Laosu jsou, vlastně někdy nejsou – no sedíme v celkem slušné restauraci na břehu Mekongu. Jít na malou není problém, ale na velkou – ochotně mě posílají přes ulici k sobě domů, jdu do schodů, chodbou, přes obývák kde si hrají děti až do soukromé koupelny ...

Večer je trh na hlavní třídě. Holky rozloží na silnici všelijaké zboží, hlavně oblečení, každá má svoji žárovku na malé šibeničce a celé to vypadá kouzelně. Koupil jsem si laoský úbor, košile (31.000 kip, pův $4) půjde nosit v létě ke kraťasům a kalhoty (20.000 kip) budou dobré jako pyžamo (když mě nikdo neuvidí :-).

• Zatímco Vietnamci se snaží cizince co nejvíc natáhnout naprosto přemrštěnými cenami, Laosané většinou navrhnou cenu jen něco vyšší a ta se pak dá usmlouvat jen trošku. Cizinec ale i tak nespíš zaplatí o něco více než místní.

18. září, Luang Prabang, 2. den

Dvojitý výlet od našeho hotelu (opět nejlevnější, co jsem tak z nabídek dostali, $7) – ráno cesta lodí po Mekongu – jeskyně s pohřebištěm budhů, Whiskey village (tkadlena, ruční práce), škorpion v rýžové pálence. Z výletu nás přivezli pozdě, takže jsme neměli skoro vůbec čas se najíst (přestože nás přesvědčovali, že se to stíhá), což nebylo moc příjemné, protože večer musíme chytit autobus a na jídlo zase nebude čas. Druhý výlet k vodopádu Kouangsi minibusem. Naprosto nádherné místo pod vodopádem se spoustou bazénků, kudy protéká řeka. Polorozpadlá dřevěná stavba, pravděpodobně po francouzích. Cestou si povídám s Inbalbi – Izraelkou (22). Shodujeme se, že na vodopád jsme si měli nechat celý den a na pohřebiště budhů se možná i vykašlat.

Večer sedáme do nočního busu a netušíme jaké utrpení nás ještě čeká.

18.-19. září, noční VIP express bus do Vientiene

Cesta busem 19:00-6:00. Designéra zadních sedaček toho autobusu bych tam nechal posadit na 10 hodin, tak jako jsem tam musel sedět já (cestující přede mnou si klopili sedačky), a pokud to není invalida bez nohou, po 5ti hodinách by spáchal harakiri (a nemusel by to být zrovna japonec). Okno vedle mě bylo rozbité a nešlo pořádně zavřít, takže mi celou cestu táhlo na krk a obvzláště mě to potěšilo, když začalo pršet. Bylo potřeba to každých párminut dovřít. Přes to všechno by se možná snad dalo i trochu spát, protože únava byla značná, kdyby nám neustále nad hlavou z nakřáplého repráku nehrál neúměrnou hlasitostí loaský pop. Měl jsem chuť deflorovat reproduktor šroubovákem, už vím jak vypadá opravdové zoufalství (zvlášť když u sebe nemáte ani šroubovák). Asi po 6-ti hodinách se nám na jedné zastávce podařilo složitě vyřídit řidiči, aby to vypnul (jinak nemožné, protože ulička byla ucpaná věcmi a lidmi sedícími na plastových židličkách). Zdálo se, že to řidič asi na 3 hodiny pochopil, než ten randál zase zapnul. Ráno vysíleni dorážíme do Vietntiene a na nádraží se připojujeme ke skupině 3 lidí a bereme tuktuk do centra (5.000 kip, původně chtěli $5 za všechny).

19. září, Vientiene

O Vietniene se říká, že je to největší vesnice v Asii. Není tam ani nic moc zajímavého k vidění. Bohužel tu musíme strávit 2 dny, protože jediný „rozumný“ autobus jede jen večer a potřebujeme se aspoň jednu noc vyspat přibližně jako lidi. Ten „rozumný“ autobus totiž pojede 22 hodin (když to dobře půjde) – Da Nang.

Výlet po městě, po dlouhém ukecávání domlouváme „okružní jízdu“ ($4 za všechny) od „vítězného oblouku“ Patousai (opravdu vypadá skoro jako vítězný oblouk v Paříži) ke zlatému watu That Luang. Tam spácháme prohlídku, přičemž náš tuktukář na nás zatím počká a v klidu se prospí (má přece kšeft :-), potom na south bus station, kde jsme strávili asi hodinu výběrem a domlouváním autobusu (zoufalství). Pak zpět k oblouku. Cena za tuktuk byla dobrá, původně chtěl 50.000 kip jen za jednosměrnou cestu na bus station. Domluvili jsme si ho i na zítřejší cestu na bus.

Oběd na tržišti (asi 10.000 kip, zatímco snídaně ve francouzské kavárně za 25.000 kip)

Večer sedíme na břehu Mekongu, dáváme LaoBeer (super cena, točený 1litr = 9.000 kip). Zajímavý mix: my Češi sedíme na loaském břehu Mekongu, popíjíme laoské pivo v ruské restauraci a jíme boršč, přitom koukáme do Thajska. Petra píše francouzský pohled. Je dost možný, že ty smradlavý sušený sépie, co nám tu prodavačky nabízejí jsou původně Vietnamský. Panuškovi tu po česku ukradnou pro tátu sklenici :-) Večer se mrkneme do nějakého klubu s živou muzikou a jdeme spát.

Za řekou v Thajsku, co ten večer vypadalo tak klidně, je zrovna státní převrat a v ulicích je armáda. To se ale dozvídáme o něco později.

20. září, Vientiene

Celý den flákanda, muzeum – úplně o ničem. Thajská tradiční masáž (tělo + hlava 1:15, $4).

• Zatímco vietnamská masáž je taková více mazací (z ostatních asi nejvíce podobná naší sportovní), laoská je celá mačkací (občas to až bolí), tak tradiční thajská je spíš tlačící a rovnací fyzioterapeutická

20. - 21. září, Vietniene → Da Nang

Autobus odjíždí těsně před 19:00 a je překvapivě poměrně prázdný. Noc strávím vleže na zadních sedačkách, což by docela šlo, kdyby opět celou noc nevyhrávali z rádia nebo dokonce nepouštěli z videa estrády a la TV Nova. Přemýšlím, jestli je horší Novotný nebo to vietnamský mektání, tišší by to bylo snesitelnější. Špunty do uší to řeší jen částečně (neslyším motor, neslyším vrzání autobusu, zato velmi zřetelně vše z televize).

Ráno zjišťujeme, že jsme na jiné hraničním přechodu, než nám tvrdili při koupi jízdenky na nádraží. Místo v Lao Bao jsme na Cao Treo – tomu jsme se chtěli vyhnout, abychom na něm nemuseli hodiny čekat, než ho otevřou. To musí být zase nějaká speciální vietnamsko-laoská logika, že autobus vyjíždí v 19:00, aby po pár hodinách jízdy čekal 5 hodin na hranicích. Hranice se otevírají v 7:00 a k přepážce se narvou všichni lidé z ostatních autobusů, čekající stejně jako my. Vyspat nás ale nenechali a z autobusu nás vyhnali už v 5. Nechápeme důvod, nicméně pak se ukazuje, že celý zadní prostor narvali ledničkami. Z hranic vyjíždíme až v 9, neboť nám nechtěli vrátit naše pasy, dokud jsme jim nedali úplatek („stamp for one dolar“). Odmítáme platit, případně požadujeme stvrzenku, což ale odmítají. Pasy nám prostě nevrátí, dokud jim nezaplatíme. Opsali jsme si číslo na visačce jednoho z úředníků, než si je postupně stačili sundat. Jsem hodně naštvaný, protože nikde není dovolání a nic s nimi nehne (navíc ani nemám drobné dolary). Vytahuji foťák a korupci fotím, čímž si dost koledujeme, ale už je mi to všechno jedno, nasranost je mnohem větší než strach – mohli by nás vydrtit třeba přehrabováním se v batožině nebo nás tam nechat čekat třeba den, ale po zaplacení nás naštěstí pouští a ani celník, který nás potom ještě kontroluje znovu v autobuse, už nic nechce.

Více info s mými špionážnímí fotkami sepsal Petr tady: http://nenya.ms.mff.cuni.cz/~panuska/saigon/corruption/

• Přestože oficiálně je korupce samozřejmě nežádoucí, je naprostou samozřejmostí a vlastně takovou dobrovolnou tradicí při jednání s úřady. Místním to připadá úplně normální, jsou na to zkrátka zvyklí.

Při odjezdu málem zapomeneme vzít 2 nešťastníky, naštěstí se na to přišlo včas :-) Cesta horami je opět krásná a okolí připomíná Ha Long Bay či Ninh Binh, jen je to bez vody.

• Je neuvěřitelné, kolik se na hlavní silnici (či ulici ve vesnici) fláká krav a buvolů. Většinou stačí zatroubit a klidí se z cesty. Očima říkají „se neposer, kam tak ženeš“, zvláště buvoli jsou legrační. Většinou je míjíme jen o několik centimetrů. Vlastně se troubí pořád, jen na malé psi se netroubí...

Právě nám bouchla pneumatika. Vyměňujeme ji za ještě sjetější rezervu a pokračuje se dál. Ve Vietnamu moc neprší, takže vzorek je vlastně nanic, slicky mají přece na suchu lepší grip :-)

• Být po delší dobu zavřen na menším prostoru s Vietnamci, může být pro relativně civilizovaného Evropana poněkud frustrující. Škrtnutá cigareta v kolečku je jen takový legrační obrázek. Lhostejno či na nádraží, ve vlaku či autobusu. Aby bylo jasno, já už jsem militantní nekuřák. Na úřadě ve frontě se na vás tlačí jejich malá ulepená tělíčka, pokud možno se cigárem v ústech. V autobuse na vás třeba ve 3 ráno útočí neúměrně hlasitá umělohmotná Vietnamská midi „hudba“ z 10“ středových reproduktorů s 50% zkreslením, skvělá to akustická zbraň na bělochy :-) Na tohle jsou i chrániče sluchu Made in UK zakoupené v české lékárně původně pro plavbu na řvoucím fastboatu krátké :-( Ještě že po hodině vždycky DVD nebo kazeta dojde, takže jsou 2 minuty ticha za padlé na výměnu.
• Vietnamci se na rozdíl od Evropanů nestydí zpívat si (třeba k rádiu) mezi lidmi úplně kdekoliv. Zvláště k takovým klasickým umělým midi cajdákům (co mají třeba hodinu v kuse stále stejný rytmus).

Cesta, která měla trvat původně 22 hodin (Vientiene 19:00 → Da Nang 17:00) nakonec trvala skoro 25. Jsme vyřízení. V Da Nangu se snažíme dojet koupit si letenky – trošku stres, protože jen o pár minut nestíháme. Zvláštní je, že když to nepotřebujeme, vrhají se na nás taxikáři, a teď, když zoufale rychle potřebujeme, nejede okolo nic. Bereme společnou cestu s jedním Vietnamcem z autobusu (údajně ředitel resortu na ostrově v Hoi An) – poměrně dost jsme se s ním bavili a dali 2 společná jídla. Ukecáme hotel, pokoj pro 3 (2 noci za $20, původně chtěli za noc $12). Dáme jídlo a drink (mojito) a jdeme spát.

Pokračování ...