Nepodceňuj bod 24. Nikdy!

Tak jsem si říkal, jak jsem v tom bodu 24 z minulého příspěvku děsně vtipnej. Ano udělal jsem chybu, vlezl jsem na motorku střízliv a taky se mi to hned vymstilo.

Ani jsem nejel rychleji než ostatní, ani jsem prudce neměnil směr a rychlost jízdy. A též jsem dával sakra bacha co se děje okolo a stejně mě sejmuta motorka vlevo přede mnou, co se rozhodla jen tak mimochodem bez jakýchkoli náznaků prudce zabrzdit a zatočit doprava ke kraji (tam co obvykle jezdí motorky v protisměru - asi pro to, že tam zrovna náhodou žádná nejala).
To jsem fakt nečekal, slušně to křáplo a už jsem letěl...

Ehm, bezpečnější bude jezdit v protisměru...

Jak (ne)koupit motoprda v Saigonu

Kdo viděl Top Gear Special z Vietnamu ví, že bez motoprdu se žádný Vietnamec prostě neobejde. Že tu na moprdu jezdí najednou celá početná rodina,  jako náklad vezou chrochtající prase a/nebo tabuli skla o rozměru 2x3 metru do výlohy obchodu už asi nikoho nepřekvapí. Já vím, že už  by mě ve Vietnamu nemělo nic překvapovat, nejsem tu poprvé a taky ne první pátek, ale zase mě to dostalo a tak si říkám, že pokud má někdo rád dobrodružství, možná ho to inspiruje a přijede se za mnou podívat. Ne? Aha, no tak nic ...

/**

* TODO dodelej javadoc ... jakovzdycky

* @date 24 Apr 2011

* @author Robert Machacek: lighthunt.net na zdimejl kom

* pseudocode v0.9

* Každej to rád trochu jinak, já to měl tak nějak takhle...

*/

public static undefined kupMotoprdaVSaigonu () 

1. Jsi-li Vietnamec, tohle nečti, protože to znáš a připadá ti to úplně normální. Jenom by ses nudil...
2. Následující příkaz nemá v historii programovacích jazyk obdoby, ale je děsně důležitej a proto si ho patentuji (tm): Pokud jsi slabší povahy a cokoliv krvavějšího tě vyděsí, možná by ses na to měl vykašlat a jít radši spát, else: jen do toho, jen se mi vysměj
3. Objeď pár dealerů, abys zjistil ceny. Případně se rozhlédni po internetu a pokud náhoudou nějakou cenu najdeš a není stará víc než měsíc a půl, vynásob ji 1.3
4. Vyber si motorku jakou chce, ale připrav se na to, že to bude jinak.
5. Protože nejsi úplnej blbeček, už dávno víš, že to nebude jen tak, že k registraci (a tedy i ke koupi) potřebuješ alespoň 3-leté pracovní povolení, pomoc alespoň 3 místních chlapců, nějaké to štěstí a hlavně požehnání Ho Chi Minhovo....  a podobně viz. "Užasné, Vietnamské úřady uznají razítko své vlastní abasády".
6. Ah, takže ten původní obchod co ti tu motorku slibil a vypadal tak rozumně, už ji nemá a neví kdy bude. Zdá se, že všechny obchody v metropoli maji jen a pouze jiný typ motorky než jsi chtěl. Barvu už prosímtě vůbec neřeš.
7. Učiň první pokus o koupi. Něco je špatně, neřeš co a běž pryč
8. Učiň druhý pokus o koupi. Ceny jsou super, možná by ti mělo dojít, že je to proto že jsi v bazaru ...
9. Učiň třetí pokus o koupi. Cena je mizerná, ale zato může jeden z techniků dát k dispozici své jméno, stranickou knížku a svou čest na papír k registraci. Jen bude potřeba dát nějaký ten milionek navíc a motorka bude oficiálně patřit tomu malému žlutému pánovi v kombinéze, ... proč se tak podezřele usmívá?
10. Tak fajn, na pracovní povolení budeš  čekat minimálně asi měsíc, motorku tedy napiš na kolegu z práce.
11. Takže motorka by se našla u dalšího dealera. Přivezou ji za hodinu do kšeftu. Běž si vyměnit dolary, udělej týdenní call se šéfem v ušmudlaném fastfoodu plné malých dětí oslavujících den křiku – je třeba to naplánovat úplně jinak, ale neboj, přesně takhle to vyjde
12. Banka ti zavře přesně před nosem. Vyměň prachy v pochybném zlatnictví za mizerný kurz a doufej a opájej se myšlenkou že všechny prachy nejsou falešný
13. Ukáže se, že kolega dávající všanc své jméno pro blaho přistěhovalce je občan druhé kategorie (rozumněj, rodina nepochází ze Saigonu ale z Mekong delta). Registrace v Saigonu tedy není možná ...  Hmmm. Nebo přinejmenším je mnohem komplivanější než může vůbec být. Může vůbec být?
14. Najde se ochotný kolega vymodlený, splozený, odkojený a obudhovaný v tomto krásném městě. Pupeční šnůru mu stříhaly Hai Ba Trung. Sice se spletli a do popírů napsali že je jen z District 6, ale nemůžu chtít všechno že.
15. Pozor, připrav se na profesionální jednání dealera se zákazníkem ve Vietnamském stylu! Jinak se budeš hodně divit.
16. Přivezou ti motorku. Vypadá to že je to ten typ co chceš- Barva ... dobrá, tuhle partii maryáše zatím držíš pevně v rukou. (Už jsem ti říkal abys barvu ale fakt neřešil – tohle jsem píšu pro to, aby si pak ze mě tady někdo nedělal prdelll, ře jsem gay)
17. Dostaneš i zrcátka. Technik ti řekne něco jako: „Dung tinh, kwong hang han ti ti ti ti ťong bum“, což si přelož (to pochopíš snadno když ukazuje jakoby za roh ...) jako: „Dej tý bábě co prodává cigára od vedle padesát tísíc (asi 50 Kč) na benzín abys měl jak odjet“. Sice to měly být 2 litry, litr stojí 17 korun a tenhle rozhodně není pančovanej a v nádrži máš asi 400ml, ale už ti přece říkali že ve Vietnamu budeš jako punťa za blbce ... Motorka je záběhu a budeš-li mít štěstí, zadře se až za rohem.
18. Ihned po tom co zaplatíš, kšeft bude uzavřen a všichni se rozprchnou. Myslíš na to, že před koupí říkali něco o dárku (helmě, batohu a tričku), něco o roční záruce k motorce a tak vůbec. Kde ale všichni jsou?
19. Asi bys měl radši zředit ten petrolej v nádrži benzínem. Nádrž pod sedadlem ale neodemneš. Nepřijdou na to ani kluci ze servisu na ulici. Prostě je to takový nový typ, že to nikdo nezná a nebo je to rozbitý. Manuál k motorce ti nedali, každej přece ví, jak se na ni sedí, a že by na ní neměla jezdit najednou víc jak šestičlenná rodina, tedy pokud neveze týdenní nákup. Máš matfyz vole, přijdeš na to sám doma. Získáš tím zasloužilý obdiv a respekt u podřízených v práci.
20. Doma si to určitě všechno ještě přehraj v hlavě. Přijdeš na to, že nemáš ani papír o tom žes tu motorku koupil, ani záruční list, jen jakýsi podivný útržek papíru v divném jazyku pro registraci na jméno chlapce z Districtu 6. Ale co když se s tím něco stane? Jak dokážu že jsem tu motorku koupil u nich?
21. „To je v pohodě, oni tě znají, oni si tě budou pamatovat“ řekne ti na to kolega.  Pro jistotu ale zajeď k dealerovi a optej se ho na warranty card znouvu. Poklepe si na čelo. Dostaneš ji až po registraci a nebo až se jim bude chtít. Co se týká helmy a ostatních věcí co ti slíbíli, nejlepší bude, když se tam každý den zajedeš na kluky podívat. Sice dostaneš pokaždé odpověď, že za hodinu případně druhý den to tady pro tebe bude nachystané – nebude. Ale to tě nesmí rozházet. Jsi sportovně založený a úsměv tě nic nestojí (už dávno přestal fungovat jako platidlo (tedy pokud nemáš chrup zlatý)).
22. Kolega ještě musí za pár dní, to se nikoho neptej kdy, prostě až se úředníkům bude chtít na úřad k registraci, aby ti přidělili nějaké pěkné číslo co ti bude nosit štěstí. Stráví tam s tebou chudák minimálně 3 hodiny. Do té doby musíš na silnici jezdit jako neviditelnej a kdybys náhodou viděl pana policistu musíš taky dělat že ho nevidíš, ani neslyšís, že mu neujíždíš, prostě hlavně nikomu nezastavuj, mohli by ti tu motorku sebrat! Přece bys to nechtěl všechno opakovat znovu.
23. Možná časem dostaneš i techničák. Musíš si držet palce, určitě to dopadne.
24. Tak úžasný, motorku máš a vzadu cedulku s číslem. Než vyrazíš, doporučuju ti pořádně se ožrat, já osobně bych střízlivej do toho provozu tady nevlez....

}

Užasné, Vietnamské úřady uznají razítko své vlastní abasády

Cože?

Ono už se to málo ví, ale tenhle rok strávím pracovně ve Vietnamu. K něčemu takovému je třeba pracovní povolení a k tomu je třeba vyřídit spoustu papírování. Pochopitelně. Jeden z mnoha dokumentů je takový "Police clearance report" neboli Výpis z rejstříku trestů. Jeden z mnoha. Slyšte, jak vysloužiti si jeho mezinárodní uznání ...

Varování: tento článek obsahuje větší než stopové množství byrokracie. Jedinci se slabší povahou, případně vůbec nikdo by ho raději neměl číst!

(Jo a taky si tu pletu konzulát s ambasádou nebo ambasádu s konzulátem a to je fakt ostuda!)

Tento krok není nutný. Budete-li mít ale štěstí jako já, užijete si ho taky.

Jdu na poštu. Vystojím frontu, asi tak 10 minut (jakéto dnes štěstí, jen 10 ... ) a požádám o výpis. Slečna začne klepat do terminálu. Pak se čeká 5 minut, 10 minut, 15 minut ... Hmm, dneska z toho asi nic nebude.

- "Mám to zadání zkusit znovu? Možná se to za pár minut dokončí ...".

Zkusila ... Po dalších 15-ti minutách to vzdávám a balím. Dneska z toho nic nebude.

Druhý den obrněn trpělivostí se pln odhodlání vydávám na poštu znovu.

- "Mohl bych Vás poprosit, zda by ten výpis nemohl být v angličtině?"

- "No to byste toho chtěl moc pane, tady jste na České poště!"

No ale aspoň si po 20-ti minutách mohu v krásném mateřském jazyce přečíst, že ... mi na nic ještě nepřišli :-)

Následuje překlad do angličtiny a Daria, naše ochotná asistentka, už s tím vesele hopká na ambasádu pro "notarize and legasise" . Tam se chudák dozví, že je tam sice ve správný čas, ale špatně. Prý musí na konzulát a ten je na druhé straně Prahy. Na konzulátu se dozvídáme, že anglicky je to málo a je třeba to přeložit do Vietnamštiny. 

Vietnamský překlad by byl i s kulatým razítkem překladatele. Hupky dupky na konzulát. Další razítko. Hurá, můj relokační agent mě pochválí. Scanuji a posílám mailem ... 

Nepochválí ...

"We have reviewed your work experience letter and police clearance report. While the documents were translated into Vietnamese,  unfortunately it was not correctly notarised and legalised.   What the embassy did was just to "certify" the translation.  

I believe it most jurisdictions, such documents will first need to be notarised by a notary public, authenticated by the ministry of foreign affairs and the subsequently legalised by the Vietnamese embassy. "

WTF???

Následuje výměna názorů, prý to vypadá tak nějak divně a mělo na tom být ještě nějaké další razítku českého úřadu apod. Už se mi to nechce dál rozpatlávat, ale kupodivu po mém posledním zoufalém mailu o tom, že tento dokument je uznávaným oficiálním dokumentem a že nechápu co po mě ještě víc chtějí se dozvídám tu krásnou, opojnou a uklidňující větu ... přátelé je to tak, dopadlo to dobře a  

Vietnamské úřady uznají razítko své vlastní ambasády :-)

Deník VI - Vietnam, Laos, Hong Kong 2006 na závěr

Na konec cesty ...

Obsah

 

Možná z předchozího popisu někdo získal dojem, že cesta po Asii je jedno velké utrpení, ale snad s výjimkou autobusů, to rozhodně není pravda. Naopak, je to zábavné dobrodružství a pokud člověku občas nevadí nějaké to nepohodlí a počítá i s tím, že se každou chvíli stane něco s čím nepočítal, bude vyloženě nadšen :-) Vše je třeba řešit chladnou hlavou a nemá cenu se rozčilovat, lepší je se jen divit. Asie je prostě úplně jiná kultura. Je dobré, když vás netlačí čas, protože pak je všechno daleko víc v pohodě.

Asie je podle toho, co jsem kde četl, i podle vlastních dojmů poměrně bezpečná. Jeden Vietnamec mi tvrdil, že Vietnam je nejbezpečnější zemí na světě, ale znáte to – nám komunisti za totáče také tvrdili, že máme to nejlepší zdravotnictví na světě. Nicméně to tvrzení není daleko od pravdy a hlavní, na co si člověk musí dát bacha, jsou kapsáři v tlačenicích větších měst. Ale třeba taková Praha na tom není lépe. Jinak se krade „civilizovaně“, když turista zelenáč sám zaplatí za zboží či službu přemrštěnou cenu.

Co se týká počasí, já jsem se do Asie vydal na konci tzv. období dešťů, ale moc zmínek o dešti v deníku překvapivě (překvapivě už jen pro to, že jsem bůh deště a kam já jedu tam lije jako z konve) nenajdete. Buď pršelo v noci a nebo to bylo třeba jen chvíli odpoledne (až na Hoi An, kde prý období dešťů právě začínalo). Můj dojem je ten, že v Čechách prší během roku podstatně více (a je to mnohem nepříjemnější, páč je větší kosa) než za celé období dešťů v Asii (já chci zpátky ...). Navíc déšť přichází celkem pravidelně třeba v určitou hodinu odpoledne a tak se dá dobře odhadovat. Říká se, že toto období má své kouzlo, protože všechno kvete a je mnohem zelenější. Globální změny klimatu se projevily i zde a deštivá sezóna už údajně není tak ostře ohraničená jako dříve. Pozor na to, že období dešťů může být v různých místech posunuto (i měsíce), např. na pobřeží a ve vnitrozemí. Období dešťů má navíc většinou tu výhodu, že je mimo sezónu a turistů je výrazně méně. Teplota je také přijatelnější (menší).

Vietnam a Laos mají neuvěřitelný turistický potenciál do budoucna. Jiná kultura, místní lidé, naprosto nádherná příroda. Jedna rada na závěr: Pokud se chystáte na podobnou cestu, dejte v práci výpověď a jeďte alespoň na půl roku. Letenka a očkování je to nejdražší, vlastní pobyt je proti tomu skoro pakatel. Měsíc je zatraceně málo, my se v podstatě jen hrozně honili z místa na místo, viděli hodně, ale velké procento času tak strávili v dopravním prostředku (což moc dovolenou nepřipomíná). Přestože Vietnam a Laos, na rozdíl od sousedního Thajska, ještě není turisty tolik objeven, stejně se mi díky časovému pressu nepodařilo dostat se více mezi místní, turisty nezatížené lidi (nebo jen hodně omezeně), což byl trošku i původní záměr.

Deník V - Hong Kong

Hong Kong

Obsah

24. září, Saigon → Hong Kong

Večer jsem přiletěl do Saigonu, přespal u Panušků a dnes už se zase hrnu do letadla. Kdyby mě na to Panuškovi předem neupozornili, byl bych asi ještě více rozladěn – přestože moje letenka by už měla být včetně všech tax, v Saigonu si účtují jakousi „odletovou taxu“ $14 (od dubna 2006). Platím kartou (což se obsluze moc nelíbí, ale co se mnou mají dělat). Beru si účet, jsem zvědavý co na to cestovka.
Po tom co se naboardujeme na palubu, kapitán asi čtyřikrát ohlašuje zpoždění o 10 až 15 minut kvůli opravám letadla. Celkové zpoždění: více než hodinu.
Hong Kong. Chvíli trvá, než se na letišti zorientuju a … najdu stánek „informace“ :-) Mohl bych sice jet express vlakem do centra (jede necelou půlhodinu, 100 HKD), ale je to zbytečně drahé. Autobus, co jede asi o 20 min déle, mi vyhovuje. Bus A21 Kowloon (33 HKD). Hned po výstupu z autobusu se na mě nalepí naháněč a ukecá mě, abych se šel podívat na jeho hostel v Maridor Mansions. Je to hrůza, ale později vidím ještě mnohem horší za horší ceny. Asi po půlhodině úmorného hledání ověšen báglem, foťákem a dalšími taškami nakonec ukecám ten dvoupokoják, co jsem viděl jako první od naháněče sám pro sebe za 120 HKD na noc, když tam budu 2 noci (původně chtěl tuším 150 HKD). Podle průvodce je to hodně dobrá cena, nicméně myslím že v Chungking Mansions šlo najít teď, mimo sezónu, ještě o něco lepší (později mi nabízeli za 100 HKD, ale neviděl jsem jak to vypadá). Průvodce říká něco o tom, že někteří z cestovatelů považují pobyt v těchto dvou barácích za něco jako složení bobříka odvahy viz. Wikipedia. Potlouká se tam spousta podivných existencí a pravidelně se tu konají policejní razie. Větší zatuchlinu a zříceninu určenou k demolici jsem ještě neviděl. Přesto se v útrobách těchto baráků nachází několik baťůžkářských hostelů buď s dormitory (více lůžek ve společném pokoji) nebo mikropokojíků jejichž plocha se nepočítá na čtvereční metry ale čtvereční centimetry. Třeba já mám „koupelnu“ o ploše přibližně 1m čterečního a vešlo se do ní umyvadlo, záchod i sprcha :-). Samotná koupelna se do pokoje vešla jen proto, že druhá postel v pokojíku je jí úměrně zmenšena. Nad postelí mám televizi (ani nezkouším zapínat) a v okně nezbytnou klimatizaci. Pozor okno – to je do ulice Nathan Road (něco jako hlavní třída Kowloonu), což je opravdový luxus, neboť žádný jiný pokojík, co mi nabízeli, vůbec žádné okno neměl. Recepce hotelu je dole v pasáži a jedná se o jakýsi obchod s kabelkami. Dost mě překvapuje, že po mě chtějí zaplatit obě noci předem a ještě po mě chtějí dalších 100HKD zálohu, kterou mi pak údajně vrátí. Prý že se jim často ztrácejí klíče. (Na „recepci“ se zastavuje nějaký baťůžkář a ten mi potvrzuje, že tohle po něm chtěli také). Tohle se mi ani trochu nelíbí a dělám problémy. Vlastně po příletu z letiště (tam měli hodně blbý kurz) ani nemám HKD hotovost. Peníze předem po mě v hotelu chtěli poprvé v životě. Jdu tedy ještě vyměnit poslední USD. Po návratu ze směnárny poněkud vyměkli a zálohu na klíče mi odpustili. Platím tedy jen předem za 2 noci. Tuhle mě přespat nechají, tak jen doufám, že druhý den odpoledne tam ještě najdu svoje věci, případně mi tam nenastěhují příživníka. Tady vážně nevím, co od nich můžu čekat.
Kromě pocitu jistého dobrodružství má pobyt v těchto místech tu výhodu, že za relativně levné peníze člověk bydlí v centru a všude je to už jen kousek, třeba i pěšky.
Vyrážím do nočního Hong Kongu. Naháněč na šití obleků (Pákistánci). Znal Czechoslovakia, Pavel Nedvěd.

• Vietnamci (Kong Hoa Sec = Česka republika), Laosané či obyvatelé Hong Kongu znají Česko především díky fotbalu. Pomohlo tomu letošní mistrovství světa. Nebýt fotbalu, jsme pro ně absolutně neznámí. Vetšinou nás odhadují na Italy, obě řeči se jim zdají podobné. Když Vietnamcům říkám, kolik jich tu u nás máme a že tu u nás hlavně prodávají oblečení, v podstatě jim to nic neříká.

U mola mě jeden čmoud přemlouvá, abych se šel podívat na hodinky. Jdu se tedy podívat, jedeme kamsi výtahem do nějakého bytu, čmoud chce zamknout – sice vidím za rohem blýskat se „drahé kovy“, ale roha beru já se slovy „this doesn't look like a shop“. Mám strach o foto výbavu a o „panenství“ :-) Čmoud naštěstí moc neprostestuje, když vidí mou rozhodnost odejít a cestou dolů mi vysvětluje, že je takhle zastrčené, protože to není zrovna legální business (kopie). Sice tomu věřím, ale nehodlám nic riskovat, pokud to není nutné. S čmoudem se další 2 dny potkávám ještě několikrát a zdravíme se jako staří známí :-)
Celý zbytek večera se kochám nádherným výhledem přes kanál na Honk Kong Island. Nejdřív zcela zištně s jedním anglánem, co si ten pohled fotí. Popovídám s ním, ale hlavně mi půjčuje kvalitní stativ, abych si mohl také udělat nějakou slušnější fotku. Ještě lepší je to potom s dvěma čínskýma holkama na molu Avenue of Stars, které tam taky fotili (no on tam vlastně cvaká skoro každý). Vzájemně se fotíme, kecáme a blbneme. Jedna dělá v manufaktuře na klece pro domácí mazlíčky a druhá se učí fotit. Musím jim pak poslat fotky. Měl jsem pocit, že bělochů jsem tam viděl víc, a proto mě překvapuje, když mě 2 školou povinné čínské holčičky poprosí, jestli je může tatínek se mnou vyfotit :-)

25. září, Hong Kong

Celý den jen tak šmajdám po městě. Správní území Hong Kongu se dělí na hlavní HK Island, kde je centrum zvané prozaicky prostě Central, samý mrakodrap, plné luxusních obchodů, několik menších přilehlých ostrovů a poloostrov Kowloon (tam bydlím, v okolí hlavní tepny Nathan Road je zase ráj pro všechny, kdo chtějí levně nakupovat skoro cokoliv), jehož molo je jen nedaleko mola HK Islandu. Na Kowloon navazují tzv. New Territories. MHD v Hong Kongu je poměrně levná a funguje velmi dobře. Vydávám se na Central trajektem Star Ferry (1.7 HKD dolní paluba, 2.2 HKD horní paluba). Je asi jedno, kam si člověk sedne, z obou palub je výhled dobrý. Hong Kong park je oáza zeleně a relativního klidu v džungli velkoměsta. Je tam muzeum čaje, „botanický“ pavilon, obrovská ptačí voliéra , kde mezi procházejícími lidmi poletují ptáci – za tu by se nemusela stydět žádná zoologická zahrada. Všude je vstup zdarma. V HK parku jsem viděl snad největší koncentraci nevěst a vůbec všelijaké svatební verbeže.
The (Viktoria) Peak – nejvyšší bod HK Islandu, odkud je dobře vidět na různé strany ostrova. Lanovka (20 HKD, zpáteční 30 HKD). Tam jsem se celkem zapotil, hodně jsem toho nachodil do kopce a z kopce, kus cesty jdu se 2 Číňany (jeden pracuje v HK). Večer je úchvatný pohled na Central a Kowloon ze shora budovy Tram Station (otevřený nedávno), který bych minul nebýt Číňana. Cestou zpátky dolů (krpál jak sviň), se bavím s příjemnou holkou z Filipín, která tam venčí fenku. Fenka se mě bojí, holka ne :-)

• Mimochodem, pokud to nevíte, vlajka Filipín vypadá úplně stejně jako ta česká, jen má přehozené barvy (chvíli jsem si myslel, že jsem ve finanční krizi zachráněn, když jsem si asi vteřinu myslel, že tam vyměním české koruny, dolary už nebyly a euro mince nebrali).

26. září, Hong Kong

Check-out z hostelu před 11:00, za úschovu batohu na „recepci“ a každou další tašku chce 10 HKD, vydřiduch jeden. Tohle byla běžná a zadarmózní služba v každém hotelu ve Vietnamu i v Laosu. Když vidí, že tu malou tašku chci narvat do báglu, říká že mi tedy bude účtovat jen velký batoh. Fajn, nemusím si rozmačkat úplně všechno.
Jídlo u „stánku“ v pasáži – čmoud mě trochu vyšplouchl, když jsme si nerozuměli s cenou a já platil víc, než jsem čekal a tudíž mi nezbudou peníze na transport na letiště. V exchange odmítají vyměnit euromince. Nesnáším mince, měli by je zakázat. Jednak jsou těžké, blbě se s nimi operuje, každou chvíli se mi někam zakutálí a ve směnárnách je nechtějí. S balíčkem papírových kipů si teda připadám jako větší hogo fogo :-). Poslední záchrana – VISA karta v bance (trochu se děsím těch poplatků). Kvůli 200 HKD tedy dělali dost obstrukce, ale nakonec jsem spasen. Výlet do Causeway Bay. V autobusu se bavím se třemi Thajkami (doufal jsem, že mi poradí, kde mám vystoupit) a jdeme se společně modlit do chrámu k Budhovi na pobřeží. Holky jsou fakt milé. Bohužel, prý žádná nemá sebou bikiny, jak říkají (na modlitbu se asi nenosí nebo co :-) ), a tak se loučíme, protože já si sem přijel ještě naposledy užít moře. Potom ještě měníme emaily a jdu se koupat sám asi na 30 min na vzdálenější pláž, kde je méně lidí. Cestou zpět přemýšlím o návštěvě Abardeen (je tam prý skvělá možnost fotografování místních lidí, příliš nezasažených kolonizací, lovících na svých loďkách ryby), ale nakonec se rozhodnu neriskovat a vrátit se do Central a pro bágl. Udělal jsem dobře – ve městě je špička a jízda trvá déle, cestou na letiště je bouračka (posouváme se jen pomalu vpřed a nakonec objíždíme), takže časová rezerva se vyplatila. Ještě chvíli před odjezdem mi nabízí „své služby“ krásná indka (500 HKD včetně masáže, pro zajímavost :-) Na letiště dorážím poměrně na čas, nicméně letadlo stíhám jen na poslední chvíli, protože jsem se někde po check-in zdržel a nepočítal s tím, že odletová gate může být ještě přes 10 minut běhu (a to ještě většinou po urychlovacích pásech) daleko. Hong Kongské letiště je vážně obrovské. Utírám slzu. Sbohem Asie ...

Pokračování ...

Deník IV - Vietnam

Vietnam

Obsah

22. září, Hoi An

Ráno kupujeme letenky do Saigonu na sobotu večer ($54). Hoi An je město švadlen a krejčích. Všude jsou obchody a vystavené různé druhy konfekce. Tady vám do druhého dne ušijí za příznivou cenu na míru oblek, šaty, boty, no prostě co si vzpomenete. Jelikož už nějakou dobu uvažuji, že oblek potřebuji, byla by velká škoda toho nevyužít. Vybírám „nejlepšího krejčího v Hoi An“ :-) Oblek (nemačkavý kašmír) a košile na míru ($68). Potom mi to nedá a nechám si vzít míru ještě na kabát z vlny ($52). Petr projevuje jisté pochyby o tom, co asi tak může vědět vietnamský krejčí o české zimě, ale to mě nezastaví :-) Už mám zoufale málo peněz a tak kvituji možnost zaplatit embosovanou VISA. Dokonce bez běžných 3%, které si tu v Asii jinak běžně účtují. Jen doufám, že si to naúčtují jen jednou.

Po obědě si půjčujeme kola a jedeme na pláž, kde strávíme celé odpoledne. Je vítr a vlny jsou celkem slušné. Nemůžu říct, že bych to dobře uměl a že se mi to povede pokaždé, ale už vím, co je to svézt se na vlně – jde to i bez prkna, když se člověk dobře prohne, najede na správnou vlnu ve správný čas a zapádluje, když má. Je zataženo ale teplo, moře je ještě teplejší, takže se z něj člověku vůbec nechce. Tak tohle je opravdu dovolená. Pohodu kazí (klasicky) spoustu nabízečů a nabízeček všemožných blbostí. Prodavačka ovoce (všechny) má dlouhé rukávy, klobouk a pletené rukavice. Jmenuje se SunSun (number one) a co se týká těch rukavic - „SunSun don't like Sun“, vysvětluje.

Při vstupu na pláž se o nás přetahují lidé z restaurací na pláži. Když si dáte jídlo, máte zdarma lehátko. Několikrát odmítneme, ale nakonec nás přece jen dostanou. Časem objednáváme jídlo a já Pina Coladu. Jenže k Pina Coladě to má daleko, a tak to odmítám pít a platit (poprvé v životě), jídlo je dobré. Obsluha sice chvíli „protestuje“, chce mi udělat nový drink, což odmítám, nakonec se omlouvá, že do toho asi něco zapomněla dát.
Večer hodně prší. Zkouška u krejčího, je to vše opravdu hodně na tělo, což nemám rád a tak „poroučím“ - zvětšit.

23. září, Hoi An

Prší celou noc a ráno a celý den … Tak prý tu začalo období dešťů. To je dobrý, my jsme přijeli z míst, kde období dešťů zase pro změnu končilo. Původní plán strávit poslední odpoledne na nádherné pláži se hroutí :-( Škoda. Mohli jsme vzít dřívější a levnější letadlo do Saigonu (od Pacific Airlines), jenže kdo tohle mohl vědět. Oblek je stejně o něco menší, než bych si přál, ale co už. Stále prší a tak odpoledne proflákáme. Zajímavá „exkurze“, jak se vyrábí hedvábí. Prodávají zde různé věci z hedvábí, včetně poměrně působivých ručně vyšívaných obrazů. V manufaktuře sedí spousta holek a vyšívá. Jeden obraz se vyšívá nepřetržitě třeba 3 měsíce. Je to jeden z mála podniků, kde mají ceny napsané přímo u výrobků. Ceny jsou však poměrně rozumné a už se o nich nedá smlouvat. Vcelku seriózní a ve Vietnamu nezvyklé.
Na ulici nám všude cpou pláštěnky a deštníky, asi nevidí, že už je máme na sobě …

Docela nechápu tu drzost zcela neomaleně a beze studu cpát snídajícímu člověku noviny (Viet Nam News), které mají vyškrabanou cenu a přeraženou na 30.000 VND. Za menší peníz si v Česku koupím 100 stránkový barevný týdeník … Originální cena je totiž 5.000 VND. Tak si říkám, jestli na nich není přeražený i datum z minulého týdne. Ani bych se nedivil.
Večer jedeme na letiště v Da Nang a bez problémů a zpoždění jehož jsme se obávali (tyhle večerní lety velkými letadly prý často přiletí později) odlétáme.

• Vietnam Airlines. Zatímco na webu Vietnam Airlines svítí „Under Construction“, samotné aerolinie fungují výborně a spolehlivě. Změna času koupené letenky je zdarma a pokud let chcete zrušit, dokonce vám vrátí všechny peníze. Vážně solidní podnik.

Pokračování ...

Deník III - Laos

Laos

Obsah

14. září, Vinh → Phonsavanh

Ráno je vstávání děsné. V autobuse zjišťujeme, že jsme měli obrovskou kliku. Tenhle spoj jezdí jen 2x do týdne, ve čtvrtek (to je dneska) a snad ještě v neděli. Jinak bychom se dostávali jen velmi složitě. Bus stojí asi 150.000 VND, což bude asi OK, neb to vypadá, že místní platí nějak podobně. Autobus jede přes 12 hodin. Výhled cestou na hory je nádherný, moc mě mrzí, že se nedá pořádně fotit. Vypadá to, že cestu upravují a rozšiřují, jeli jsme kolem několika rozestavěných mostů. Do Phonsavanh jsme dojeli, už skoro za tmy. První, co mě v Laosu překvapilo, bylo to, že po tom, co jsme vystoupili z autobusu na nás nenaběhli motobike, nikdo nás neotravoval a nic nám necpal. Jsem snad vzduch? Člověk si tu najednou připadal až skoro méněcenný :-)

• První dojem je takový, že Laosané jsou příjemní, a na rozdíl od Vietnamců, nejsou tak otravní. Službu vám nabídnou, když vidí, že jste bezradní či něco hledáte (i když ve větších turistických centrech jsou také dravější), ale když nechcete, stačí říct jednou ne.
• Vietnam je relativně chudá země, Laos je ještě mnohem chudší. S Vietnamem jsou velcí kamarádi a je pro ně takový vzor, kam by se chtěli dostal. Politické zřízení (komunismus) je podobné.

Laosan z autobusu nám radil hotel a zval nás, ať se stavíme. Nakonec po delším hledání bereme jiný (i když ten, co nám radil možná nebyl tak špatný, po tom co jsme viděli ostatní) (pokoj pro 3 za $5) a domlouváme zítřejší výlet na Plain of Jars (Planina džbánů). Bez průvodce to zřejmě opět nepůjde. Udělal nám docela dobrou cenu - $7 (jiná agentura chtěla $15 a ráno se ukazuje, že ostatní z naší tour prý platili $10).

15. září, Phonsavanh, Planina džbánů

Výlet na planinu džbánů asi 9:00-15:30. U každého vstupu je velká výstražná cedule (MAG) o nevybuchlé munici a doporučení, kam se smí a kde není území ještě zcela s jistotou vyčištěno (okolí mimo hlavní trasy). Navštívíme 3 planiny. Jedná se o území, kde jsou obrovské kamenné nádoby, u nichž se zatím jen spekuluje, k čemu asi mohly sloužit. Nedávno byly zařazeny mezi světové dědictví UNESCO. Všechny džbány měly dříve i svou pokličku, ale skoro žádná už na džbánu není. Místní je časem „rozkradli“ a použili např. jako mlýnské kameny. Mezi džbány se pasou krávy a bůvoly (odpověď na mou otázku, zda je to levnější způsob odminování průvodce moc nechápe jako vtip a odpovídá, že kráva na minu nikdy nešlápne na rozdíl od turisty :-) Je to legrace, jak se mezi džbány promenádují a občas se o nějaký ten džbán podrbou. Průvodce říká, že ale nemohou zůstat přes noc venku, protože by je někdo ukradl, hned zabil a maso prodal. Je hodně upovídaný a vypráví o Laosanech, o tom jak jsou chudí a většina z nich vlastně jen pěstuje rýži, a ta než vyroste tak vlastně nemá vůbec co na práci. Můj subjektivní pocit byl stejný, viděl jsem opravdu hodně Laosanů prostě jen tak sedět u své chatrče a koukat. Průvodce na planině džbánů byl původně budhistický mnich, ale přestal být mnichem, aby si mohl najít ženskou a měl se o něj ve stáří kdo starat :-)

• Laoský učitel či státní úředník má asi tak $30 za měsíc. Mzdu ale dostává jednou za 3 měsíce.

Odpoledne procházka po městě. Jídlo na ulici – 3 tyčinky s masem, prodavačka se jen usmívá asi mě zase pěkně natáhli :-) Stejně tak skupinka prodavaček pražených banánů s kokosem (mňam, 1.000 kip za kus). Cestou zpátky jsem zabočil do postranní uličky a tam zastavil u kluků co opravovali auto (samý smích, ale ani slovo anglicky) a potom u holek, co chodí do školy a prodavačky banánů. Holka měla za sebou jen pár lekcí angličtiny, takže to byla konverzace na „hluboká“ témata, nicméně se snažila, bylo to moc fajn a přečkal jsem tam prudký deštík. Opravil jsem jí pár hrubek v sešitě (jestli jim to na tabuli takhle napsal učitel, no tak to potěš koště) a napsal si pár laoských slovíček – líbila se jim moje výslovnost :-) Sice ještě pršelo, ale už se začalo stmívat a tak jsem se rozloučil.

16. září, Phonshavanh → Luang Prabang

Bus 8:30 (85.000 kip, my to máme za 95.000 kip od cestovky s dopravou na nové nádraží). Asi se na turisty domluvili a postavili nové nádraží (úplně stejně velké a prázdné jako to staré) až na konci města (té dlouhé nudle), takže se tam musí vzít tuktuk nebo doprava od cestovky, nehledě na to, že lístky se dají přímo a bez přirážky koupit také jenom tam. Autobus je poloprázdný, skupinka vysokoškoláků jede do školy, učitel, nebo kdo to je, rozdává všem pytlíky na zvracení. Cesta nádhernými horami s milióny serpentin, otáčíme se kolem hor neustále doleva a doprava. Zastavujeme a většina z nich zvrací. Jeden ze studentů mluví bídně anglicky. Na mou otázku, že asi necestují moc často říká, že jednou za rok na univerzitu. Studuje zemědělství.

Proč mě ani nepřekvapuje, že do uličky mezi sedadly narvali 2 motorky. Řídítka jedné mám celou dobu před obličejem. Do kufru nacpali v tom hrozným vedru živou drůbež. Jsem zvědavý, jestli to nakonec vytáhnou ugrilovaný nebo jen uvařený :-)

Luang Prabang, Phosi Guesthouse II, mám single room, $3 noc. Je to tu už skoro jako ve Vietnamu, naháněči se o nás perou (skoro mi to už začalo chybět). Jeden mi dal vizitku na Hotel a jede celou dobu za námi. Když jeho hotel nechceme a chceme do centra, naštve se a chce vizitku zpátky. Večeře na břehu Mekongu. Laoská masáž ($3, body, 1 hodina). Vietnamská se mi zdála lepší, tahle je víc o mačkání, občas to bolelo (až občas nechápu, kde se v těch křehkých holkách bere tolik síly), ale bylo to dobré. Petra má hezčí masérku než já, ale zas tak to nevadí, aspoň na ní líp vidím :-)

17. září, Luang Prabang

První den procházka po městě. Je to opravdu nádhera, asi nejhezčí město jaké jsem zatím v Asii viděl. Všude je to samý chrám (Wat). Kluci – budhištičtí mniši si se mnou rádi povídají, často začínají rozhovor sami, aby si procvičili angličtinu

• Stát se budhistickým mnichem je pro chudého kluka z vesnice asi jediná (nebo nejjednodušší) možnost, jak se vymanit z chudoby a dostat se ke slušnému vzdělání. Krom jiného se tam naučí anglicky, což jim otevírá cestu minimálně k lukrativnímu turistickému businessu. Jako mniši mohou skončit prakticky kdykoliv.
• Záchody v restauraci v Laosu jsou, vlastně někdy nejsou – no sedíme v celkem slušné restauraci na břehu Mekongu. Jít na malou není problém, ale na velkou – ochotně mě posílají přes ulici k sobě domů, jdu do schodů, chodbou, přes obývák kde si hrají děti až do soukromé koupelny ...

Večer je trh na hlavní třídě. Holky rozloží na silnici všelijaké zboží, hlavně oblečení, každá má svoji žárovku na malé šibeničce a celé to vypadá kouzelně. Koupil jsem si laoský úbor, košile (31.000 kip, pův $4) půjde nosit v létě ke kraťasům a kalhoty (20.000 kip) budou dobré jako pyžamo (když mě nikdo neuvidí :-).

• Zatímco Vietnamci se snaží cizince co nejvíc natáhnout naprosto přemrštěnými cenami, Laosané většinou navrhnou cenu jen něco vyšší a ta se pak dá usmlouvat jen trošku. Cizinec ale i tak nespíš zaplatí o něco více než místní.

18. září, Luang Prabang, 2. den

Dvojitý výlet od našeho hotelu (opět nejlevnější, co jsem tak z nabídek dostali, $7) – ráno cesta lodí po Mekongu – jeskyně s pohřebištěm budhů, Whiskey village (tkadlena, ruční práce), škorpion v rýžové pálence. Z výletu nás přivezli pozdě, takže jsme neměli skoro vůbec čas se najíst (přestože nás přesvědčovali, že se to stíhá), což nebylo moc příjemné, protože večer musíme chytit autobus a na jídlo zase nebude čas. Druhý výlet k vodopádu Kouangsi minibusem. Naprosto nádherné místo pod vodopádem se spoustou bazénků, kudy protéká řeka. Polorozpadlá dřevěná stavba, pravděpodobně po francouzích. Cestou si povídám s Inbalbi – Izraelkou (22). Shodujeme se, že na vodopád jsme si měli nechat celý den a na pohřebiště budhů se možná i vykašlat.

Večer sedáme do nočního busu a netušíme jaké utrpení nás ještě čeká.

18.-19. září, noční VIP express bus do Vientiene

Cesta busem 19:00-6:00. Designéra zadních sedaček toho autobusu bych tam nechal posadit na 10 hodin, tak jako jsem tam musel sedět já (cestující přede mnou si klopili sedačky), a pokud to není invalida bez nohou, po 5ti hodinách by spáchal harakiri (a nemusel by to být zrovna japonec). Okno vedle mě bylo rozbité a nešlo pořádně zavřít, takže mi celou cestu táhlo na krk a obvzláště mě to potěšilo, když začalo pršet. Bylo potřeba to každých párminut dovřít. Přes to všechno by se možná snad dalo i trochu spát, protože únava byla značná, kdyby nám neustále nad hlavou z nakřáplého repráku nehrál neúměrnou hlasitostí loaský pop. Měl jsem chuť deflorovat reproduktor šroubovákem, už vím jak vypadá opravdové zoufalství (zvlášť když u sebe nemáte ani šroubovák). Asi po 6-ti hodinách se nám na jedné zastávce podařilo složitě vyřídit řidiči, aby to vypnul (jinak nemožné, protože ulička byla ucpaná věcmi a lidmi sedícími na plastových židličkách). Zdálo se, že to řidič asi na 3 hodiny pochopil, než ten randál zase zapnul. Ráno vysíleni dorážíme do Vietntiene a na nádraží se připojujeme ke skupině 3 lidí a bereme tuktuk do centra (5.000 kip, původně chtěli $5 za všechny).

19. září, Vientiene

O Vietniene se říká, že je to největší vesnice v Asii. Není tam ani nic moc zajímavého k vidění. Bohužel tu musíme strávit 2 dny, protože jediný „rozumný“ autobus jede jen večer a potřebujeme se aspoň jednu noc vyspat přibližně jako lidi. Ten „rozumný“ autobus totiž pojede 22 hodin (když to dobře půjde) – Da Nang.

Výlet po městě, po dlouhém ukecávání domlouváme „okružní jízdu“ ($4 za všechny) od „vítězného oblouku“ Patousai (opravdu vypadá skoro jako vítězný oblouk v Paříži) ke zlatému watu That Luang. Tam spácháme prohlídku, přičemž náš tuktukář na nás zatím počká a v klidu se prospí (má přece kšeft :-), potom na south bus station, kde jsme strávili asi hodinu výběrem a domlouváním autobusu (zoufalství). Pak zpět k oblouku. Cena za tuktuk byla dobrá, původně chtěl 50.000 kip jen za jednosměrnou cestu na bus station. Domluvili jsme si ho i na zítřejší cestu na bus.

Oběd na tržišti (asi 10.000 kip, zatímco snídaně ve francouzské kavárně za 25.000 kip)

Večer sedíme na břehu Mekongu, dáváme LaoBeer (super cena, točený 1litr = 9.000 kip). Zajímavý mix: my Češi sedíme na loaském břehu Mekongu, popíjíme laoské pivo v ruské restauraci a jíme boršč, přitom koukáme do Thajska. Petra píše francouzský pohled. Je dost možný, že ty smradlavý sušený sépie, co nám tu prodavačky nabízejí jsou původně Vietnamský. Panuškovi tu po česku ukradnou pro tátu sklenici :-) Večer se mrkneme do nějakého klubu s živou muzikou a jdeme spát.

Za řekou v Thajsku, co ten večer vypadalo tak klidně, je zrovna státní převrat a v ulicích je armáda. To se ale dozvídáme o něco později.

20. září, Vientiene

Celý den flákanda, muzeum – úplně o ničem. Thajská tradiční masáž (tělo + hlava 1:15, $4).

• Zatímco vietnamská masáž je taková více mazací (z ostatních asi nejvíce podobná naší sportovní), laoská je celá mačkací (občas to až bolí), tak tradiční thajská je spíš tlačící a rovnací fyzioterapeutická

20. - 21. září, Vietniene → Da Nang

Autobus odjíždí těsně před 19:00 a je překvapivě poměrně prázdný. Noc strávím vleže na zadních sedačkách, což by docela šlo, kdyby opět celou noc nevyhrávali z rádia nebo dokonce nepouštěli z videa estrády a la TV Nova. Přemýšlím, jestli je horší Novotný nebo to vietnamský mektání, tišší by to bylo snesitelnější. Špunty do uší to řeší jen částečně (neslyším motor, neslyším vrzání autobusu, zato velmi zřetelně vše z televize).

Ráno zjišťujeme, že jsme na jiné hraničním přechodu, než nám tvrdili při koupi jízdenky na nádraží. Místo v Lao Bao jsme na Cao Treo – tomu jsme se chtěli vyhnout, abychom na něm nemuseli hodiny čekat, než ho otevřou. To musí být zase nějaká speciální vietnamsko-laoská logika, že autobus vyjíždí v 19:00, aby po pár hodinách jízdy čekal 5 hodin na hranicích. Hranice se otevírají v 7:00 a k přepážce se narvou všichni lidé z ostatních autobusů, čekající stejně jako my. Vyspat nás ale nenechali a z autobusu nás vyhnali už v 5. Nechápeme důvod, nicméně pak se ukazuje, že celý zadní prostor narvali ledničkami. Z hranic vyjíždíme až v 9, neboť nám nechtěli vrátit naše pasy, dokud jsme jim nedali úplatek („stamp for one dolar“). Odmítáme platit, případně požadujeme stvrzenku, což ale odmítají. Pasy nám prostě nevrátí, dokud jim nezaplatíme. Opsali jsme si číslo na visačce jednoho z úředníků, než si je postupně stačili sundat. Jsem hodně naštvaný, protože nikde není dovolání a nic s nimi nehne (navíc ani nemám drobné dolary). Vytahuji foťák a korupci fotím, čímž si dost koledujeme, ale už je mi to všechno jedno, nasranost je mnohem větší než strach – mohli by nás vydrtit třeba přehrabováním se v batožině nebo nás tam nechat čekat třeba den, ale po zaplacení nás naštěstí pouští a ani celník, který nás potom ještě kontroluje znovu v autobuse, už nic nechce.

Více info s mými špionážnímí fotkami sepsal Petr tady: http://nenya.ms.mff.cuni.cz/~panuska/saigon/corruption/

• Přestože oficiálně je korupce samozřejmě nežádoucí, je naprostou samozřejmostí a vlastně takovou dobrovolnou tradicí při jednání s úřady. Místním to připadá úplně normální, jsou na to zkrátka zvyklí.

Při odjezdu málem zapomeneme vzít 2 nešťastníky, naštěstí se na to přišlo včas :-) Cesta horami je opět krásná a okolí připomíná Ha Long Bay či Ninh Binh, jen je to bez vody.

• Je neuvěřitelné, kolik se na hlavní silnici (či ulici ve vesnici) fláká krav a buvolů. Většinou stačí zatroubit a klidí se z cesty. Očima říkají „se neposer, kam tak ženeš“, zvláště buvoli jsou legrační. Většinou je míjíme jen o několik centimetrů. Vlastně se troubí pořád, jen na malé psi se netroubí...

Právě nám bouchla pneumatika. Vyměňujeme ji za ještě sjetější rezervu a pokračuje se dál. Ve Vietnamu moc neprší, takže vzorek je vlastně nanic, slicky mají přece na suchu lepší grip :-)

• Být po delší dobu zavřen na menším prostoru s Vietnamci, může být pro relativně civilizovaného Evropana poněkud frustrující. Škrtnutá cigareta v kolečku je jen takový legrační obrázek. Lhostejno či na nádraží, ve vlaku či autobusu. Aby bylo jasno, já už jsem militantní nekuřák. Na úřadě ve frontě se na vás tlačí jejich malá ulepená tělíčka, pokud možno se cigárem v ústech. V autobuse na vás třeba ve 3 ráno útočí neúměrně hlasitá umělohmotná Vietnamská midi „hudba“ z 10“ středových reproduktorů s 50% zkreslením, skvělá to akustická zbraň na bělochy :-) Na tohle jsou i chrániče sluchu Made in UK zakoupené v české lékárně původně pro plavbu na řvoucím fastboatu krátké :-( Ještě že po hodině vždycky DVD nebo kazeta dojde, takže jsou 2 minuty ticha za padlé na výměnu.
• Vietnamci se na rozdíl od Evropanů nestydí zpívat si (třeba k rádiu) mezi lidmi úplně kdekoliv. Zvláště k takovým klasickým umělým midi cajdákům (co mají třeba hodinu v kuse stále stejný rytmus).

Cesta, která měla trvat původně 22 hodin (Vientiene 19:00 → Da Nang 17:00) nakonec trvala skoro 25. Jsme vyřízení. V Da Nangu se snažíme dojet koupit si letenky – trošku stres, protože jen o pár minut nestíháme. Zvláštní je, že když to nepotřebujeme, vrhají se na nás taxikáři, a teď, když zoufale rychle potřebujeme, nejede okolo nic. Bereme společnou cestu s jedním Vietnamcem z autobusu (údajně ředitel resortu na ostrově v Hoi An) – poměrně dost jsme se s ním bavili a dali 2 společná jídla. Ukecáme hotel, pokoj pro 3 (2 noci za $20, původně chtěli za noc $12). Dáme jídlo a drink (mojito) a jdeme spát.

Pokračování ...